Právní závěry k provozování internetových platforem souvisejících s dopravními službami na základě věci Airbnb C-390/18

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA SZPUNARA

https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=213504&pageIndex=0&doclang=en&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=27786348

doručeno dne 30. dubna 2019 (1)

Věc C-390/18

za přítomnosti:

YA,

AIRBNB Irsko UC,

Hotelière Turenne SAS,

Association pour un hébergement et un tourisme professionnel (AHTOP),

Valhotel

(Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná vyšetřujícím soudcem Tribunal de grande instance de Paris (Francie))

("Řízení o předběžné otázce - Volný pohyb služeb - Směrnice 2000/31/ES - Spojení hostitelů, ať už podnikatelů nebo jednotlivců, kteří mají k dispozici ubytování k pronájmu, s osobami, které hledají tento druh ubytování - Dodatečné poskytování různých dalších služeb - Vnitrostátní právní úprava, která stanoví omezující pravidla pro výkon povolání realitního makléře")

I. Úvod

1. V rozsudcích Asociación Profesional Elite Taxi (2 ) a Uber France (3 ) Soudní dvůr rozhodl, že zprostředkovatelská služba, jejímž účelem je spojit neprofesionální řidiče používající svá vlastní vozidla s osobami, které chtějí cestovat po městě, a která je svou podstatou spojena s dopravní službou, nepředstavuje službu informační společnosti a je vyloučena z oblasti působnosti směrnice 2000/31/ES. (4)
2. Tento případ se rovněž týká problému klasifikace služeb poskytovaných prostřednictvím elektronických platforem. Soudní dvůr byl požádán vyšetřujícím soudcem Tribunal de grande instance de Paris (Krajský soud v Paříži) (Francie), aby určil, zda služba spočívající ve spojení hostitelů s ubytováním k pronájmu s osobami, které tento typ ubytování hledají, odpovídá definici "služeb informační společnosti", a zda se na ni tedy vztahuje volný pohyb služeb zaručený směrnicí 2000/31.

II. Právní rámec

A. Právo EU

3. K údajným skutečnostem došlo v období od 11. dubna 2012 do 24. ledna 2017. V tomto ohledu je třeba uvést, že s účinností od 7. října 2015 byla směrnicí (EU) 2015/1535 (5 ) zrušena a nahrazena směrnice 98/34/ES. (6) V čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 je pojem "služby informační společnosti" definován odkazem na čl. 1 odst. 1 směrnice (EU) 2015/1535, který stanoví:

"Pro účely této směrnice platí následující definice:

...

(b) "službou" jakákoli služba informační společnosti, tj. jakákoli služba, která se obvykle poskytuje za úplatu, na dálku, elektronickými prostředky a na individuální žádost příjemce služeb.

Pro účely této definice:

(i) "na dálku" znamená, že služba je poskytována bez současné přítomnosti stran;

(ii) "elektronickými prostředky" se rozumí, že služba je původně odeslána a v místě určení přijata pomocí elektronického zařízení pro zpracování (včetně digitální komprese) a ukládání dat a je zcela přenášena, dopravována a přijímána po drátě, rádiem, optickými prostředky nebo jinými elektromagnetickými prostředky;

(iii) "na individuální žádost příjemce služeb" znamená, že služba je poskytována prostřednictvím předávání údajů na individuální žádost.

Orientační seznam služeb, na které se tato definice nevztahuje, je uveden v příloze I;

...'

4. Definice "služby informační společnosti" v čl. 1 písm. b) směrnice (EU) 2015/1535 je v podstatě totožná s definicí uvedenou v čl. 1 odst. 2 směrnice 98/34. Kromě toho je třeba odkazy na směrnici 98/34 vykládat jako odkazy na směrnici 2015/1535. (7) Z těchto důvodů lze podle mého názoru analýzu týkající se klasifikace služby jako "služby informační společnosti" ve smyslu směrnice 2015/1535, na kterou budu proto v tomto stanovisku odkazovat, převést na ustanovení směrnice 98/34.
5. Slovy čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31:

"Pro účely této směrnice mají následující pojmy následující význam:

...

(h) "koordinovaná oblast": požadavky stanovené v právních systémech členských států, které se vztahují na poskytovatele služeb informační společnosti nebo na služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda jsou obecné povahy nebo jsou pro ně speciálně určeny.

(i) Koordinovaná oblast se týká požadavků, které musí poskytovatel služeb splňovat, pokud jde o:

- zahájení činnosti služby informační společnosti, jako jsou požadavky na kvalifikaci, povolení nebo oznámení,

- provozování činnosti služby informační společnosti, jako jsou požadavky týkající se chování poskytovatele služby, požadavky týkající se kvality nebo obsahu služby, včetně těch, které se vztahují na reklamu a smlouvy, nebo požadavky týkající se odpovědnosti poskytovatele služby;

(ii) Koordinované pole nezahrnuje požadavky, jako jsou:

- požadavky platné pro zboží jako takové,

- požadavky vztahující se na dodávku zboží,

- požadavky vztahující se na služby, které nejsou poskytovány elektronickými prostředky.

6. Článek 3 této směrnice zní takto:

'1. Každý členský stát zajistí, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem služeb usazeným na jeho území byly v souladu s vnitrostátními předpisy platnými v daném členském státě, které spadají do koordinované oblasti.

2. Členské státy nesmějí z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volné poskytování služeb informační společnosti z jiného členského státu.
3. Odstavce 1 a 2 se nevztahují na oblasti uvedené v příloze.
4. Členské státy mohou přijmout opatření odchylující se od odstavce 2 ve vztahu k dané službě informační společnosti, pokud jsou splněny tyto podmínky:

(a) opatření jsou:

(i) nezbytné z jednoho z následujících důvodů:

- veřejný pořádek, zejména předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů, včetně ochrany nezletilých, a boj proti podněcování k nenávisti na základě rasy, pohlaví, náboženství nebo národnosti a proti porušování lidské důstojnosti jednotlivých osob,

- ochranu veřejného zdraví,

- veřejnou bezpečnost, včetně zajištění národní bezpečnosti a obrany,

- ochranu spotřebitelů, včetně investorů;

(ii) přijatá proti dané službě informační společnosti, která poškozuje cíle uvedené v bodě i) nebo která představuje vážné a závažné riziko poškození těchto cílů;

(iii) přiměřené těmto cílům;

(b) před přijetím daných opatření a aniž je dotčeno soudní řízení, včetně předběžného řízení a úkonů prováděných v rámci trestního vyšetřování, členský stát:

- požádal členský stát uvedený v odstavci 1 o přijetí opatření a ten tato opatření nepřijal nebo byla nedostatečná,

- oznámil Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 svůj záměr přijmout taková opatření.

5. Členské státy se mohou v naléhavých případech odchýlit od podmínek stanovených v odst. 4 písm. b). V takovém případě se opatření oznámí v co nejkratší době Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 a uvedou se důvody, pro které se členský stát domnívá, že se jedná o naléhavý případ.
6. Aniž je dotčena možnost členského státu pokračovat v daných opatřeních, Komise v co nejkratší době přezkoumá slučitelnost oznámených opatření s právem Společenství; pokud dospěje k závěru, že opatření není slučitelné s právem Společenství, požádá Komise dotyčný členský stát, aby se zdržel přijetí navrhovaných opatření nebo aby daná opatření urychleně ukončil.

B. Francouzské právo

7. Článek 1 zákona č. 70-9 ze dne 2. ledna 1970, kterým se upravují podmínky výkonu činností týkajících se některých transakcí s nemovitostmi a obchodním majetkem, v konsolidovaném znění (dále jen "zákon Hoguet") (8), stanoví:

"Ustanovení tohoto zákona se vztahují na fyzické nebo právnické osoby, které se obvykle podílejí na úkonech týkajících se cizího majetku a souvisejících s těmito úkony nebo jim poskytují součinnost, a to i na vedlejším základě:

1. Nákup, prodej, vyhledání, výměna, pronájem nebo podnájem, sezónní nebo jiný, zařízený nebo nezařízený, stávající nemovitosti nebo nemovitosti ve výstavbě;

...'

8. Článek 3 zákona Hoguet stanoví:

"Činnosti uvedené v článku 1 mohou vykonávat pouze fyzické nebo právnické osoby, které jsou držiteli profesního osvědčení vydaného na dobu a způsobem stanoveným vyhláškou Státní rady předsedou okresní obchodní a průmyslové komory nebo předsedou departementální obchodní a průmyslové komory Île-de-France, v němž jsou uvedeny činnosti, které mohou vykonávat.

Tato licence může být vydána pouze fyzickým osobám, které splňují následující podmínky:

1 prokazují svou odbornou způsobilost;

2 předloží doklad o finanční záruce umožňující vrácení finančních prostředků...;

3 se pojistí proti finančním důsledkům své profesní občanskoprávní odpovědnosti;

4 nejsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům ani jim není zakázáno vykonávat tyto úkony...".

9. Článek 5 tohoto zákona dále uvádí:

"Osoby uvedené v článku 1, které přijímají nebo drží peněžní částky ..., musí dodržovat podmínky stanovené nařízením Státní rady, zejména formální náležitosti vedení evidence a vystavování potvrzení a další povinnosti vyplývající z pověření.

10. Vyhláška proto vyžaduje, aby byly vedeny zvláštní rejstříky, evidence a podrobné účty s cílem chránit zájmy osob, které svěřují finanční prostředky zprostředkovatelům.
11. Konečně, článek 14 zákona Hoguet stanoví, že nevlastnění profesní licence se trestá odnětím svobody na 6 měsíců a pokutou 7 500 EUR. Dále podle článku 16 tohoto zákona může být uložen trest odnětí svobody v délce 2 let a pokuta ve výši 30 000 EUR osobě, která nakládá s peněžními částkami v rozporu s povinností mít profesní licenci (článek 3) nebo s povinností vést zvláštní registry, záznamy a podrobné účetnictví (článek 5).

III. Skutkové okolnosti původního řízení

12. Mateřskou společností skupiny AIRBNB je společnost AIRBNB Inc. se sídlem ve Spojených státech.
13. AIRBNB Ireland UC, společnost podle irského práva se sídlem v Dublinu (Irsko), je součástí skupiny AIRBNB a je plně vlastněna společností AIRBNB Inc. Společnost AIRBNB Ireland spravuje pro všechny uživatele usazené mimo Spojené státy online platformu, jejímž cílem je propojit na jedné straně hostitele (profesionály i jednotlivce) s ubytováním k pronájmu a na druhé straně osoby, které tento typ ubytování hledají.
14. V návaznosti na stížnost na neznámou osobu spolu s návrhem na přistoupení k řízení jako občanská strana, kterou podala zejména Asociace pro profesionální ubytování a cestovní ruch (AHTOP), vydalo státní zastupitelství v Paříži (Francie) dne 16. března 2017 prvotní obžalobu pro nakládání s finančními prostředky, pro činnosti spočívající ve zprostředkování a správě nemovitostí a podnikatelské činnosti osobou, která není držitelem profesního oprávnění podle zákona Hoguet, a pro další trestné činy, které měly být spáchány v období od 11. dubna 2012 do 24. ledna 2017, a změnila status společnosti AIRBNB Ireland na "témoin assisté" (osoba, která není pouze svědkem, ale do jisté míry i podezřelým).
15. Společnost AIRBNB Ireland popírá, že by jednala jako realitní makléř, a tvrdí, že zákon Hoguet je nepoužitelný z důvodu jeho neslučitelnosti se směrnicí 2000/31.

IV. Předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

16. Za těchto okolností rozhodl vyšetřující soudce Tribunal de grande instance de Paris (Krajský soud v Paříži) (Francie) rozhodnutím ze dne 6. června 2018, které bylo Soudnímu dvoru doručeno dne 13. června 2018, o přerušení řízení a o předložení následujících otázek Soudnímu dvoru:

"(1) Využívají služby poskytované ve Francii společností AIRBNB Ireland prostřednictvím elektronické platformy spravované z Irska volného pohybu služeb podle článku 3 [směrnice 2000/31]?

(2) Jsou omezující pravidla týkající se výkonu povolání realitního makléře ve Francii, stanovená [zákonem Hoguet], vymahatelná vůči společnosti AIRBNB Ireland?

17. Písemné připomínky podaly AIRBNB Ireland, AHTOP, francouzská, česká, španělská a lucemburská vláda a Evropská komise. Tyto strany, s výjimkou české a lucemburské vlády, byly zastoupeny na slyšení, které se konalo dne 14. ledna 2019.

V. Analýza

A. První otázka

18. Svou první otázkou se předkládající soud v podstatě snaží zjistit, zda služby poskytované společností AIRBNB Ireland musí být považovány za služby spadající do kategorie "služeb informační společnosti" ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice (EU) 2015/1535, na kterou odkazuje čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31, a zda se na ně tudíž vztahuje volný pohyb zajištěný touto směrnicí.
19. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/31 má každý členský stát zajistit, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem služeb usazeným na jeho území byly v souladu s vnitrostátními předpisy platnými v daném členském státě, které spadají do koordinované oblasti. Podle čl. 3 odst. 2 této směrnice naopak jiné členské státy než ty, na jejichž území je poskytovatel služeb usazen, nemohou v zásadě z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb těchto služeb. Volný pohyb služeb uvedený v první otázce se tedy vztahuje právě na služby informační společnosti.
20. V tomto ohledu předkládající soud pouze uvádí, že směrnice 2000/31 brání použití restriktivní vnitrostátní právní úpravy, jako je zákon Hoguet, ve věcech elektronického obchodu, a že je tedy třeba určit, zda činnosti společnosti AIRBNB Ireland spadají do působnosti této směrnice.
21. V tomto bodě účastníci řízení předkládají diametrálně odlišná stanoviska a úvahy týkající se otázky, zda a případně s jakými výhradami je činnost AIRBNB Ireland srovnatelná s činností společnosti Uber, která byla předmětem rozsudků Asociación Profesional Elite Taxi (9 ) a Uber France. (10)
22. Společnost AIRBNB Ireland, česká a lucemburská vláda a Komise se v podstatě domnívají, že služba, jako je služba poskytovaná společností AIRBNB Ireland, která umožňuje propojení poskytovatelů služeb a potenciálních zákazníků, splňuje kritéria stanovená v definici "služby informační společnosti" ve smyslu směrnice 2000/31.
23. Společnost AHTOP a francouzská a španělská vláda se naopak domnívají, že v souladu s odůvodněním, které Soudní dvůr použil v rozsudku Asociación Profesional Elite Taxi (11 ), představuje zprostředkovatelská služba, jako je služba poskytovaná společností AIRBNB Ireland, ve spojení s dalšími službami nabízenými společností AIRBNB Ireland globální službu, jejímž hlavním prvkem je služba spojená s nemovitostí.
24. Abych mohl odpovědět na první otázku, uvedu nejprve několik obecných poznámek k činnosti společnosti AIRBNB Ireland a k fungování její elektronické platformy (body 25 až 33 tohoto stanoviska). Poté odpovím na otázku, zda s ohledem na tyto připomínky spadají činnosti společnosti AIRBNB Ireland pod pojem "služby informační společnosti". Zmíním přitom legislativní podmínky, za nichž lze službu považovat za spadající pod pojem "služba informační společnosti", a uvedu konkrétní problémy, které vznikají v souvislosti s elektronickými platformami, pokud jde o jejich klasifikaci ve světle směrnice 2000/31 (body 35 až 44 tohoto stanoviska). Poté, co podrobně popíši řešení, které bylo vyvinuto v judikatuře za účelem překonání těchto problémů (body 45 až 53 tohoto stanoviska), posoudím, zda, a pokud ano, za jakých podmínek, může být toto řešení přeneseno na okolnosti původního řízení (body 55 až 78 tohoto stanoviska). Na základě těchto úvah nakonec analyzuji dopad dalších služeb nabízených společností AIRBNB Ireland na kvalifikaci její zprostředkovatelské služby (body 80 až 85 tohoto stanoviska).
25. Činnosti společnosti AIRBNB Ireland
26. Jak vyplývá ze skutkových okolností původního řízení a z vysvětlení poskytnutých některými účastníky řízení, jakož i z podmínek poskytování služeb pro uživatele dotčené platformy v Evropské unii, (12) AIRBNB Ireland spravuje elektronickou platformu, která umožňuje hostitelům s ubytováním k pronájmu navázat spojení s osobami, které tento typ ubytování hledají.
27. AIRBNB Ireland soustřeďuje nabídky na své platformě, takže vyhledávání ubytování k pronájmu lze provádět podle několika kritérií, nezávisle na poloze potenciálního hosta. Výsledky vyhledávání provedeného zejména na základě destinace a doby pobytu se zobrazí ve formě seznamu ubytování spolu s fotografiemi a obecnými informacemi včetně cen. Uživatel platformy pak může získat podrobnější informace o jednotlivých ubytovacích zařízeních a na jejich základě si vybrat.
28. Hostitel je zodpovědný za stanovení tarifů, kalendáře dostupnosti a kritérií rezervace a také za vypracování pravidel ubytování, která musí hosté akceptovat. Kromě toho musí hostitel zvolit jednu z možností předem stanovených společností AIRBNB Ireland, pokud jde o podmínky zrušení pronájmu jeho ubytování.
29. Služby poskytované společností AIRBNB Ireland se neomezují pouze na poskytování platformy, která umožňuje propojení hostitelů a hostů.
30. AIRBNB Ireland především zavedla systém, v němž si hostitelé a hosté mohou navzájem udělit hodnocení v rozmezí od nuly do pěti hvězdiček. Hodnocení spolu s případnými komentáři jsou hostitelům a hostům k dispozici na platformě.
31. Dále může AIRBNB Ireland v některých případech, zejména pokud hostitel obdrží průměrné hodnocení nebo negativní komentáře nebo zruší potvrzené rezervace, dočasně pozastavit inzerci, zrušit rezervaci nebo dokonce zakázat přístup na stránky.
32. AIRBNB Ireland hostitelům dále nabízí i) rámec vymezující podmínky jejich nabídky, ii) fotografickou službu, iii) pojištění občanskoprávní odpovědnosti, iv) záruku za škodu až do výše 800 000 EUR a v) nástroj pro odhad ceny pronájmu na základě průměrných tržních cen převzatých z platformy.
33. V rámci skupiny AIRBNB poskytuje společnost AIRBNB Payments UK Ltd, která se řídí právem Anglie a Walesu a má sídlo v Londýně, online platební služby uživatelům elektronické platformy AIRBNB Ireland a spravuje platební aktivity skupiny v rámci Evropské unie. Když tedy hostitel přijme hosta, host provede platbu společnosti AIRBNB Payments UK, jejíž výše odpovídá ceně pronájmu plus 6 až 12% za poplatky a služby poskytované společností AIRBNB Ireland. Společnost AIRBNB Payments UK si tyto prostředky ponechá jménem hostitele a poté je 24 hodin po vstupu hosta do objektu převede bankovním převodem hostiteli, čímž hostovi poskytne záruku, že nemovitost existuje, a hostiteli záruku platby.
34. Francouzští uživatelé internetu tedy uzavírají smlouvu se společností AIRBNB Ireland o používání stránek (umístění nabídky, rezervace) na jedné straně a se společností AIRBNB Payments UK o platbách provedených prostřednictvím těchto stránek na straně druhé.
35. Vzhledem k tomu je vhodné vrátit se k otázce, zda lze službu poskytovanou společností AIRBNB Ireland považovat za službu informační společnosti.
36. Činnosti AIRBNB Ireland s odkazem na definici ve směrnici 2000/31.
37. Služba informační společnosti je ve směrnici 2015/1535 definována jako služba poskytovaná za úplatu, na dálku, elektronickými prostředky a na individuální žádost příjemce služeb.
38. V tomto ohledu je pravda, že na první pohled a samostatně vzato služba umožňující propojení uživatelů elektronické platformy odpovídá definici služby informační společnosti. K tomuto závěru ostatně dospěl Soudní dvůr v rozsudku L'Oréal a další. (13) Z tohoto rozsudku vyplývá, že provozování internetového tržiště, tj. internetové služby spočívající v usnadnění vztahů mezi prodávajícími a kupujícími zboží, může v zásadě představovat "službu informační společnosti" ve smyslu směrnice 2000/31. V tomto ohledu je třeba připomenout, že směrnice 2000/31 se vztahuje na služby informační společnosti, které jsou poskytovány na internetu.
39. Jak jsem však uvedl ve svém stanovisku ve věci Asociación Profesional Elite Taxi, (14) týkajícím se elektronických platforem, zatímco kritérium, zda je služba za úplatu a je poskytována na individuální žádost, se nezdá být problematické, totéž nelze říci o kritériu, zda je služba poskytována na dálku elektronickými prostředky. Hranice mezi složkou služeb, která je poskytována elektronickými prostředky, a tou, která takto poskytována není, je totiž někdy neostrá.
40. Konkrétněji, pokud jde o otázku, zda služba poskytovaná společností AIRBNB Ireland je obvykle za úplatu, z předkládacího usnesení vyplývá, že částka nájemného placeného hostem zahrnuje poplatky a odměnu za službu poskytovanou společností AIRBNB Ireland. Je tedy třeba konstatovat, že pokud jde o služby poskytované společností AIRBNB Ireland, existují dvě kategorie příjemců: hostitelé a hosté, přičemž tyto kategorie nejsou odlišné. Jak však vyplývá z rozsudku Papasavvas (15), odměnu za službu poskytovanou poskytovatelem služeb v rámci jeho hospodářské činnosti nemusí nutně platit osoby, které mají z této služby prospěch. A fortiori, pokud jde o služby spočívající ve spojení jejich příjemců, kteří se dělí do dvou kategorií, postačí, aby jedna z těchto kategorií platila odměnu poskytovateli služby informační společnosti.
41. Pokud jde o podmínku týkající se poskytnutí služby na individuální žádost jejího příjemce, je třeba uvést, že v rozsudku Google France a Google (16 ) Soudní dvůr rozhodl, že placená služba odkazování používaná v rámci internetového vyhledávače, kdy hospodářský subjekt může uživatelům tohoto vyhledávače zobrazit reklamní odkaz na své stránky, splňuje podmínku týkající se individuální žádosti tohoto hospodářského subjektu. Pokud jde o služby společnosti AIRBNB Ireland, musí se hostitel obrátit na platformu spravovanou touto společností, aby se jeho ubytování na této platformě zobrazilo. Kromě toho právě s pomocí platformy společnosti AIRBNB Ireland musí host provést vyhledávání, aby si mohl pronajmout ubytování zveřejněné na této platformě.
42. Naopak odpověď na otázku, zda služba poskytovaná společností AIRBNB Ireland splňuje třetí a čtvrtou podmínku uvedenou v bodě 35 tohoto stanoviska, tj. zda je tato služba poskytována na dálku a elektronickými prostředky, závisí, jak vyplývá z diskuse mezi stranami, do značné míry na úhlu pohledu, který je zaujat při určování rozsahu dotčené služby.
43. Pro ilustraci uvádím, že společnost AIRBNB Ireland se fyzicky nesetkává s příjemci svých služeb: ani s hostiteli, ani s hosty. Jak vyplývá z předběžných připomínek týkajících se činnosti společnosti AIRBNB Ireland, hostitelé nejsou povinni osobně oslovit společnost AIRBNB Ireland, aby mohli zveřejnit své ubytování na platformě. Uživatel platformy spravované společností AIRBNB Ireland si navíc může pronajmout ubytování na dálku, aniž by musel být s tímto poskytovatelem služeb fyzicky v kontaktu. Je však zřejmé, že spojení uživatelů platformy spravované společností AIRBNB Ireland vede k užívání ubytování, což lze považovat za neelektronickou složku služby poskytované touto společností.
44. Lze za těchto okolností považovat službu poskytovanou společností AIRBNB Ireland za službu poskytovanou na dálku v tom smyslu, že tato služba je poskytována bez současné přítomnosti stran, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 písm. b) bod i) směrnice (EU) 2015/1535?
45. Lze rovněž službu spočívající ve spojení hostitelů a hostů, jejímž výsledkem je využití ubytovacího zařízení, považovat za službu poskytovanou výhradně prostřednictvím elektronického zařízení, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 písm. b) bod ii) směrnice (EU) 2015/1535, a nemající žádný vztah ke službám uvedeným v demonstrativním výčtu v příloze I této směrnice, tedy ke službám s hmotným obsahem, i když jsou poskytovány elektronickými prostředky?
46. Za účelem zodpovězení těchto dvou otázek se obrátím na judikaturu Soudního dvora, který již byl požádán, aby rozhodl o kvalifikaci smíšených služeb, tj. služeb sestávajících z prvku poskytovaného elektronickými prostředky a jiného prvku, který elektronickými prostředky poskytován není. (17)
47. Smíšené služby ve světle směrnice 2000/31
48. V rozsudku Ker-Optika (18 ) Soudní dvůr posuzoval, zda skutečnost, že prodej nebo dodání kontaktních čoček může podléhat požadavku, aby pacient nejprve získal lékařské poradenství, které zahrnuje lékařské vyšetření pacienta, může bránit tomu, aby byl prodej čoček prostřednictvím internetu kvalifikován jako "služba informační společnosti" ve smyslu směrnice 2000/31. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že takové získání lékařského poradenství není neoddělitelné od prodeje kontaktních čoček z toho důvodu, že může být provedeno nezávisle na aktu prodeje.
49. Z tohoto závěru vyvozuji, že služby, které nejsou neoddělitelně spojeny se službou poskytovanou elektronickými prostředky v tom smyslu, že první z nich může být poskytována nezávisle na druhé, nemohou ovlivnit povahu této služby. Služba poskytovaná elektronickými prostředky neztrácí svůj hospodářský zájem a je i nadále nezávislá na službách s hmotným obsahem.
50. Na druhé straně klasifikace služby poskytované elektronickými prostředky vyžaduje podrobné zkoumání, pokud tato služba tvoří neoddělitelný celek se službou s hmotným obsahem. (19)
51. V tomto duchu Soudní dvůr v rozsudku Asociación Profesional Elite Taxi (20 ) rozhodl, že zprostředkovatelská služba spočívající ve spojení neprofesionálního řidiče používajícího vlastní vozidlo s osobou, která si přeje vykonat městskou cestu, může být samostatně a a priori kvalifikována jako "služba informační společnosti". (21) Soudní dvůr však po zohlednění všech charakteristických rysů činnosti společnosti Uber rozhodl, že její zprostředkovatelská služba musí být považována za neoddělitelně spojenou s dopravní službou, a tudíž vyloučenou z oblasti působnosti směrnice 2000/31/ES.
52. V tomto ohledu Soudní dvůr nejprve uvedl, že taková služba, jako je služba poskytovaná společností Uber, je více než jen zprostředkovatelskou službou spočívající ve spojení neprofesionálního řidiče, který používá vlastní vozidlo, s osobou, která chce vykonat městskou jízdu, prostřednictvím aplikace pro chytré telefony. Poskytovatel "této zprostředkovatelské služby současně nabízí služby městské dopravy, které zpřístupňuje zejména prostřednictvím softwarových nástrojů [...] a jejichž celkový provoz organizuje ve prospěch osob, které chtějí tuto nabídku přijmout za účelem uskutečnění městské cesty." (22)
53. Soudní dvůr poté poskytl vysvětlení umožňující posoudit, zda jsou tato dvě kritéria splněna.
54. Soudní dvůr konkrétně uvedl, že bez aplikace poskytované společností Uber by i) řidiči nebyli vedeni k poskytování dopravních služeb a ii) osoby, které by chtěly cestovat po městě, by nevyužívaly služeb poskytovaných těmito řidiči. (23) Podle mého názoru se toto upřesnění vztahuje ke kritériu týkajícímu se skutečnosti, že společnost Uber nabízí služby, které mají věcný obsah.
55. Soudní dvůr dále uvedl, že společnost Uber vykonávala rozhodující vliv na podmínky, za nichž řidiči tuto službu poskytovali, tím, že prostřednictvím své aplikace určovala přinejmenším maximální cenu za jízdu a vykonávala určitou kontrolu nad kvalitou vozidel a jejich řidičů. (24) Podle mého názoru mělo toto upřesnění určit, že společnost Uber organizovala celkový provoz služeb, které nebyly poskytovány elektronickými prostředky.
56. V rozsudcích Asociación Profesional Elite Taxi (25) a Uber France (26) tak Soudní dvůr stanovil dvě kritéria, která je třeba použít pro určení, zda služba poskytovaná elektronickými prostředky, která samostatně vzato prima facie splňuje definici "služby informační společnosti", je oddělitelná od jiných služeb s hmotným obsahem, a to kritéria týkající se skutečnosti, že poskytovatel služby nabízí služby s hmotným obsahem, a skutečnosti, že poskytovatel služby má rozhodující vliv na podmínky, za nichž jsou tyto služby poskytovány.
57. Je tedy třeba určit, zda jsou tato dvě kritéria splněna za okolností původního řízení.
58. Kritérium týkající se nabídky služeb

(a) Použití v tomto případě

55. Vytvořila společnost AIRBNB Ireland v rámci své činnosti nabídku ve smyslu rozsudků Asociación Profesional Elite Taxi (27) a Uber France? (28)
56. Podle mého názoru je třeba na tuto otázku odpovědět záporně, a to z následujících důvodů.
57. Nabídka společnosti Uber, která byla novým fenoménem, přinejmenším v případě služby UberPop, byla založena na neprofesionálních řidičích, a právě z tohoto důvodu měl Soudní dvůr za to, že bez aplikace poskytované společností Uber by tato služba přepravy na vyžádání poskytovaná neprofesionálními řidiči nemohla být poskytována. Neprofesionální řidič by se sice mohl sám pokusit poskytovat přepravní službu na vyžádání, nicméně bez aplikace společnosti Uber by tento řidič nemohl zaručit soulad mezi svou nabídkou a poptávkou.
58. Na rozdíl od platformy Uberu je platforma AIRBNB Ireland otevřená profesionálním i neprofesionálním hostitelům. Trh s krátkodobým ubytováním, ať už profesionálním, nebo neprofesionálním, existoval dávno před zahájením činnosti služby AIRBNB Ireland. Jak poznamenává lucemburská vláda, profesionální i neprofesionální hostitelé mohou nabízet svá aktiva prostřednictvím tradičnějších kanálů. Není ani neobvyklé, že si hostitel vytvoří internetové stránky věnované výhradně svému ubytování, které lze nalézt pomocí vyhledávačů.
59. Ubytovací služby tedy nejsou neoddělitelně spojeny se službou poskytovanou společností AIRBNB Ireland elektronickými prostředky v tom smyslu, že mohou být poskytovány nezávisle na této službě. Tyto služby si zachovávají svůj hospodářský zájem a zůstávají nezávislé na elektronické službě společnosti AIRBNB Ireland.
60. Jelikož kritérium týkající se vytvoření nabídky služeb ve smyslu rozsudku Asociación Profesional Elite Taxi (29 ) není v projednávané věci splněno, vyvstává otázka vztahu mezi tímto kritériem a kritériem týkajícím se výkonu kontroly nad poskytováním těchto služeb. Tato otázka v souvislosti s činností společnosti Uber nevyvstala, neboť tato dvě kritéria byla v uvedené věci splněna. (30)

(b) vztah mezi vytvořením nabídky služeb a výkonem kontroly nad těmito službami.

61. Nové technologie, jako je internet, umožňují v dosud neznámém měřítku uspokojit jakoukoli poptávku odpovídající nabídkou. Stejně tak je každá nabídka schopna najít poptávku. To je možné zejména díky inovacím zaváděným hospodářskými subjekty, které chtějí zvýšit svou konkurenceschopnost. Tyto inovace tak zintenzivňují hospodářský obchod a hrají důležitou roli v rozvoji trhu bez hranic. Mohou také vést k vytvoření nabídky - nebo dokonce poptávky - která dříve neexistovala.
62. To vše je v souladu s logikou vnitřního trhu, který, jak zdůrazňuje zákonodárce EU ve 3. bodě odůvodnění směrnice 98/48, umožňuje poskytovatelům těchto služeb rozvíjet jejich přeshraniční činnost a spotřebitelům nové formy přístupu ke zboží a službám.
63. Za těchto okolností by bylo v rozporu s logikou vnitřního trhu a s liberalizací služeb informační společnosti, která je cílem směrnice 2000/31 (31 ), kdyby inovace hospodářských subjektů, které umožňují spotřebitelům nové formy přístupu ke zboží nebo službám, vedly pouze z důvodu vytvoření nové nabídky k tomu, že by tyto hospodářské subjekty byly vyloučeny z oblasti působnosti směrnice 2000/31.
64. Inovace, která vede k poskytování služeb s věcným obsahem hospodářským subjektem nebo pod jeho kontrolou, však nemůže zajistit použitelnost směrnice 2000/31, protože na základě poskytování služby informační společnosti by tento hospodářský subjekt konkuroval jiným účastníkům trhu, kteří nemají prospěch z této liberalizace.
65. Z těchto důvodů kritérium týkající se vytvoření nabídky služeb představuje podle mého názoru pouze údaj o tom, že služba poskytovaná elektronickými prostředky tvoří neoddělitelný celek se službou s hmotným obsahem. Nestačí, že poskytovatel služeb vytvoří nové poskytování služeb, které nejsou poskytovány elektronickými prostředky ve smyslu, který jsem právě vysvětlil v bodech 49 až 51 tohoto stanoviska: po vytvoření těchto služeb musí následovat zachování podmínek, za nichž jsou poskytovány, pod kontrolou tohoto poskytovatele.
66. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že poskytovatel služeb poskytovaných elektronickými prostředky může svou činnost organizovat tak, aby mohl vykonávat kontrolu nad poskytováním služeb s hmotným obsahem, i když tyto služby tvoří součást již existujícího plnění. Je třeba za těchto okolností považovat tohoto poskytovatele za poskytovatele služeb informační společnosti, který tak využívá liberalizace, k níž směřuje směrnice 2000/31? Z důvodů, které jsem právě uvedl v bodě 64 tohoto stanoviska, je třeba na tuto otázku podle mého názoru odpovědět záporně.
67. Z výše uvedeného vyplývá, že kritérium týkající se vzniku poskytování služeb, které nejsou poskytovány elektronickými prostředky, není rozhodující, pokud jde o otázku, zda tyto služby tvoří neoddělitelný celek se službou poskytovanou elektronickými prostředky. Rozhodující je vliv poskytovatele služeb na podmínky poskytování služeb s věcným obsahem, který může způsobit, že tyto služby jsou neoddělitelné od služby, kterou tento poskytovatel poskytuje elektronickými prostředky.
68. Z těchto důvodů a v návaznosti na úvahy Soudního dvora týkající se činnosti společnosti Uber je nyní třeba určit, zda společnost AIRBNB Ireland vykonává kontrolu nad podmínkami poskytování služeb krátkodobého ubytování.
69. Kontrola podmínek poskytování služeb
70. Připomeňme, že v rozsudcích Asociación Profesional Elite Taxi (32) a Uber France (33) měl Soudní dvůr za to, že společnost Uber vykonávala rozhodující vliv na podmínky, za nichž byla přeprava poskytována, zejména tím, že určovala maximální cenu jízdného, vybírala tuto cenu od zákazníka před tím, než část ceny zaplatila neprofesionálnímu řidiči vozidla, a vykonávala určitou kontrolu nad kvalitou vozidel a jejich řidičů a nad chováním řidičů, což mohlo za určitých okolností vést k jejich vyloučení. (34) Z četby těchto rozsudků jasně vyplývá, že tento výčet má orientační povahu.
71. Z tohoto důvodu považuji za vhodné zdůraznit, že jsem ve svých stanoviscích v těchto věcech upozornil Soudní dvůr na skutečnost, že společnost Uber vykonává kontrolu nad dalšími relevantními aspekty městské dopravy, konkrétně nad minimálními bezpečnostními podmínkami prostřednictvím předběžných požadavků týkajících se řidičů a vozidel a nad dostupností nabídky dopravy tím, že podporuje řidiče, aby pracovali v době a v místech, kde je vysoká poptávka. (35)
72. Tyto okolnosti mě ve svém souhrnu vedly k závěru, že společnost Uber vykonává kontrolu nad ekonomicky významnými aspekty přepravní služby nabízené prostřednictvím své platformy. Pokud jde o služby městské dopravy na vyžádání, cena, okamžitá dostupnost dopravních prostředků zajištěná velikostí nabídky, minimální kvalita přijatelná pro cestující těchto dopravních prostředků a bezpečnost těchto cestujících představují pro příjemce těchto služeb nejvýznamnější faktory. Naopak v projednávaném případě se nedomnívám, že AIRBNB Ireland vykonává kontrolu nad všemi ekonomicky významnými aspekty služby krátkodobého ubytování, jako je umístění a úroveň ubytování, které mají v případě takové služby zásadní význam. Na druhou stranu se zdá, že cena nehraje v kontextu ubytovacích služeb tak významnou roli jako v kontextu služeb městské dopravy na vyžádání. V každém případě, jak vyplývá z mé analýzy, společnost AIRBNB Ireland cenu ubytovacích služeb nekontroluje.
73. Je sice pravda, že elektronická služba AIRBNB Ireland má dopad na trh s krátkodobým ubytováním, a jak uvedla zejména španělská vláda během slyšení, i na trh s ubytováním obecně. Přesto se nezdá, že by společnost AIRBNB Ireland působila jako síla, která reguluje ekonomické aspekty tohoto trhu, nebo jako poskytovatel, který vykonává rozhodující kontrolu nad podmínkami, za nichž jsou ubytovací služby poskytovány. Veškeré sociální a ekonomické důsledky fungování její platformy jsou výsledkem jednání uživatelů této platformy a logiky nabídky a poptávky.
74. V tomto ohledu se domnívám, že společnost AIRBNB Ireland sice poskytuje nepovinnou pomoc při určování ceny, ale neurčuje tuto cenu, kterou určuje hostitel. Kromě toho na rozdíl od situace ve společnosti Uber (36) nejsou hostitelé využívající platformu AIRBNB Ireland odrazováni od toho, aby si cenu stanovovali sami, přičemž jediným faktorem, který by je od toho mohl odrazovat, je logika nabídky a poptávky.
75. Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o postupy při poskytování ubytovacích služeb, jsou to hostitelé, kdo určuje podmínky pronájmu. Je pravda, že společnost AIRBNB Ireland předem definuje možnosti podmínek pro zrušení pronájmu. Vždy je to však hostitel, kdo si vědomě vybere jednu z navržených možností, a konečné rozhodnutí o podmínkách zrušení pobytu je tedy věcí hostitele.
76. Kromě toho se zdá, že na základě informací dostupných z hodnocení a z komentářů uživatelů může společnost AIRBNB Ireland v některých případech dočasně pozastavit nabídku, zrušit rezervaci nebo dokonce zakázat přístup na svou platformu. V tomto ohledu si správce elektronické platformy může svěřit pravomoc správní kontroly, zejména za účelem zajištění dodržování podmínek smluv, které uzavírá s uživateli této platformy. Kromě toho mohou tyto smluvní podmínky ukládat uživatelům povinnosti, aby byly dodržovány provozní normy elektronické platformy. Pokud jde o klasifikaci služeb informační společnosti, vyvstává však otázka intenzity této pravomoci, která se odráží v ovlivňování poskytování služeb poskytovaných uživateli této platformy.
77. V této souvislosti je třeba poznamenat, že společnost Uber vykonávala kontrolu nad kvalitou vozidel a jejich řidičů a také nad chováním řidičů s ohledem na normy, které sama stanovila. Naproti tomu, jak vyplývá z bodů 27 a 29 tohoto stanoviska, kontrola vykonávaná společností AIRBNB Ireland se týká dodržování standardů stanovených nebo přinejmenším zvolených uživateli. V každém případě, pokud jde o činnost společnosti Uber, výkon pravomoci správní kontroly byl pouze jedním z faktorů, které vedly k tvrzení, že tento poskytovatel vykonával rozhodující vliv na podmínky, za nichž byly přepravní služby poskytovány.
78. Konečně, pokud jde o skutečnost, na kterou poukázala společnost AHTOP, že stejně jako společnost Uber vybírá společnost AIRBNB Ireland částku odpovídající ceně za pronájem a následně ji převádí hostiteli, je třeba znovu poznamenat, že v případě činnosti společnosti Uber byla skutečnost, že poskytovatel služby vybírá cenu, jedním z faktorů, které byly zohledněny pro účely rozhodnutí, že jeho služba nespadá pod pojem "služba informační společnosti". Je třeba poznamenat, že tento prvek služby poskytované společností AIRBNB Ireland, kterou poskytuje AIRBNB Payments UK, je typický pro velkou většinu služeb informační společnosti, včetně platforem, které umožňují rezervaci hotelu nebo nákup letenek. (37) Pouhá skutečnost, že služba poskytovaná elektronickými prostředky zahrnuje zařízení pro platby za služby, které nejsou poskytovány elektronickými prostředky, neumožňuje učinit závěr, že všechny tyto služby jsou neoddělitelné.
79. Ze všech výše uvedených důvodů se domnívám, že nelze dospět k závěru, že elektronická služba společnosti AIRBNB Ireland splňuje kritérium týkající se výkonu kontroly nad službami s hmotným obsahem, konkrétně nad službami krátkodobého ubytování.
80. Nyní je vhodné přezkoumat poslední bod, a to argument společnosti AHTOP, že vzhledem k tomu, že AIRBNB Ireland nabízí svým uživatelům jiné služby, nelze v tomto případě použít klasifikaci služby informační společnosti.
81. Další služby nabízené společností AIRBNB Ireland
82. Zdá se, že AIRBNB Ireland nabízí i další služby, a to fotografické služby, pojištění občanské odpovědnosti a záruku za škody.
83. Je třeba připomenout, že v rozsudku Ker-Optika (38) Soudní dvůr dospěl k závěru, že služby, které nejsou neoddělitelně spojeny se službou poskytovanou elektronickými prostředky v tom smyslu, že první z nich může být poskytována nezávisle na druhé, nemohou ovlivnit povahu této služby. Služba poskytovaná elektronickými prostředky neztrácí svůj hospodářský zájem a zůstává nezávislá na službách s hmotným obsahem.
84. Pokud se tento závěr přenese na tento případ, je třeba poznamenat, že ostatní služby nabízené společností AIRBNB Ireland jsou nepovinné, a proto mají ve srovnání se službou poskytovanou elektronickými prostředky doplňkovou povahu. Tyto služby jsou tedy od služby poskytované elektronickými prostředky oddělitelné. Hostitel totiž může předem a vlastními prostředky získat fotografie, pojištění nebo záruky od třetích stran.
85. Je pravda, že tyto další služby nabízené společností AIRBNB Ireland poskytuje sama společnost AIRBNB Ireland, zatímco analýza Soudního dvora v rozsudku ve věci Ker-Optika (39 ) se netýkala poradenství a kontrol poskytovaných prodejcem kontaktních čoček, ale poradenství a kontrol poskytovaných a prováděných oftalmology.
86. Pochybuji však, že by odpověď Soudního dvora v tomto rozsudku byla jiná, pokud by tyto služby poskytoval poskytovatel služby poskytované elektronickými prostředky. Zdá se mi logické, že poskytovatelé by měli v zájmu zvýšení konkurenceschopnosti své nabídky rozšířit nabídku služeb, které poskytují, a to zejména o služby, které nejsou poskytovány elektronickými prostředky. Za předpokladu, že tyto služby jsou oddělitelné od služby informační společnosti, nemění první služby povahu druhé služby. Pokud by se uplatnil výklad a contrario, mohlo by to vést k tomu, že by poskytovatelé služeb informační společnosti omezili atraktivitu své nabídky nebo by služby s věcným obsahem outsourcovali, a to i uměle.
87. Lze shrnout, že skutečnost, že poskytovatel služby informační společnosti nabízí příjemcům této služby jiné služby s hmotným obsahem, nebrání tomu, aby tato služba byla kvalifikována jako "služba informační společnosti", pokud tyto jiné služby nejsou neoddělitelné od služby poskytované elektronickými prostředky v tom smyslu, že tato služba neztrácí svůj hospodářský zájem a zůstává nezávislá na službách s hmotným obsahem.
88. Závěry týkající se první otázky
89. Na základě analýzy, kterou jsem právě provedl, se domnívám, že služby s věcným obsahem, které nejsou neoddělitelně spojeny se službou poskytovanou elektronickými prostředky, nemohou ovlivnit povahu této služby. Služba poskytovaná elektronickými prostředky neztrácí svůj hospodářský zájem a zůstává nezávislá na službách s hmotným obsahem.
90. Dvě kritéria, která v tomto ohledu stanovil Soudní dvůr ve své judikatuře, a to kritérium týkající se vytvoření nabídky služeb a kritérium týkající se výkonu kontroly nad podmínkami, za nichž jsou tyto služby poskytovány, umožňují odpovědět na otázku, zda služba poskytovaná elektronickými prostředky, která samostatně na první pohled splňuje definici "služby informační společnosti", je či není oddělitelná od jiných služeb s věcným obsahem.
91. Kritérium týkající se vzniku plnění však pouze naznačuje, zda služba poskytovaná elektronickými prostředky tvoří neoddělitelný celek se službou s věcným obsahem. Nestačí, že poskytovatel vytvořil nové poskytování služeb, které nejsou poskytovány elektronickými prostředky ve výše uvedeném smyslu. Po vytvoření takového poskytování by mělo následovat zachování kontroly ze strany tohoto poskytovatele nad podmínkami, za nichž jsou tyto služby poskytovány.
92. S ohledem na tyto úvahy proto navrhuji, aby odpověď na první otázku zněla, že čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice (EU) 2015/1535 musí být vykládán v tom smyslu, že služba spočívající ve spojení potenciálních hostů s hostiteli nabízejícími krátkodobé ubytování prostřednictvím elektronické platformy v situaci, kdy poskytovatel této služby nemá kontrolu nad základními postupy poskytování těchto služeb, představuje službu informační společnosti ve smyslu těchto ustanovení. Skutečnost, že tento poskytovatel služeb nabízí rovněž jiné služby s věcným obsahem, nebrání tomu, aby služba poskytovaná elektronickými prostředky byla kvalifikována jako služba informační společnosti, pokud tato služba netvoří s těmito službami neoddělitelný celek.
93. Je třeba poznamenat, že podmínky pronájmu ubytovacích kapacit, tj. služby poskytované hostiteli, nespadají do oblasti působnosti směrnice 2000/31 a musí být posuzovány s ohledem na jiná ustanovení práva EU. (40)
94. Vzhledem k tomu, že první otázka vyžaduje kladnou odpověď, a proto musí být služba poskytovaná společností AIRBNB Ireland považována za "službu informační společnosti" ve smyslu směrnice 2000/31, je třeba odpovědět na druhou otázku.

B. Druhá otázka

92. Svou druhou otázkou, kterou předkládá pro případ kladné odpovědi na první otázku, se předkládající soud v podstatě snaží zjistit, zda lze požadavky stanovené zákonem Hoguet uplatnit na AIRBNB Ireland jakožto poskytovatele služeb informační společnosti.
93. Přípustnost
94. Francouzská vláda především tvrdí, že Soudní dvůr je zjevně nepříslušný k zodpovězení této otázky. Podle této vlády druhá otázka zahrnuje určení, zda AIRBNB Ireland spadá do působnosti ratione materiae zákona Hoguet, což je otázka výkladu vnitrostátního práva, a tudíž do výlučné pravomoci předkládajícího soudu.
95. Podpůrně francouzská vláda tvrdí, že druhá otázka je stále zjevně nepřípustná, neboť nesplňuje požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, jelikož upřesňuje, zda AIRBNB Ireland spadá do působnosti ratione materiae zákona Hoguet. (41)
96. Nesdílím výhrady francouzské vlády, pokud jde o přípustnost druhé otázky.
97. V této souvislosti je třeba poznamenat, že francouzská vláda v rámci svého podpůrného argumentu uznává, že lze mít za to, že předkládající soud implicitně uvádí, že společnost AIRBNB Ireland spadá do působnosti zákona Hoguet. Druhá otázka se totiž netýká toho, zda je tento zákon použitelný na AIRBNB Ireland, ale toho, zda jsou restriktivní pravidla zákona Hoguet proti tomuto podniku.
98. Kromě toho se na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vztahuje domněnka relevance, a proto Soudní dvůr odmítne na takovou žádost odpovědět pouze ve výjimečných a krajních případech, zejména pokud je zřejmé, že právo EU nelze použít na okolnosti sporu v původním řízení, (42) což není tento případ. Druhou otázku totiž chápu tak, že se předkládající soud ptá, zda jiný členský stát než ten, na jehož území je usazen poskytovatel služby informační společnosti (členský stát původu), může prostřednictvím takových pravidel, jako jsou pravidla stanovená v zákoně Hoguet, skutečně uložit tomuto poskytovateli služeb určité požadavky. Jak vyplývá z diskuse mezi stranami, tato otázka může být upravena několika nástroji práva EU.
99. Aniž jsou dotčeny výše uvedené úvahy, je třeba poznamenat, že francouzská vláda během slyšení uvedla, že požadavky stanovené v zákoně Hoguet se nevztahují na poskytovatele služeb, jako je AIRBNB Ireland.
100. Přesnou působnost vnitrostátního práva musí v každém případě určit vnitrostátní soud. Je proto vhodné odpovědět na druhou otázku, zatímco řešení otázky působnosti zákona Hoguet je ponecháno na předkládajícím soudu.
101. Látka

(a) Použitelnost směrnice 2005/36/ES

100. Společnost AHTOP tvrdí, že vymahatelnost zákona Hoguet proti společnosti AIRBNB Ireland by měla být posuzována s ohledem na směrnici 2005/36/ES (43 ), která opravňuje členské státy k uplatňování profesních a etických norem a norem týkajících se odpovědnosti u některých povolání.
101. Na druhou stranu společnost AIRBNB Ireland především tvrdí, že směrnice 2000/31 neobsahuje žádnou výjimku, která by znamenala, že ustanovení směrnice 2005/36 mají přednost před ustanoveními předchozí směrnice.
102. Za druhé společnost AIRBNB Ireland tvrdí, že z čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/36 a z rozsudku X-Steuerberatungsgesellschaft (44 ) vyplývá, že tato směrnice se na situaci v projednávaném případě nepoužije z toho důvodu, že společnost AIRBNB Ireland se nepřestěhovala na francouzské území za účelem výkonu svého povolání.
103. Především je třeba poznamenat, že podle čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/36 se zásada volného poskytování služeb, pokud jde o omezení týkající se odborné kvalifikace, použije pouze v případě, že se poskytovatel služeb přestěhuje na území hostitelského členského státu za účelem dočasného a příležitostného výkonu svého povolání. Nic nenasvědčuje tomu, že by se společnost AIRBNB Ireland nacházela v takové situaci. Nevyužívá proto zásady volného poskytování služeb zaručené článkem 5 směrnice 2005/36.
104. V rozsudku ve věci X-Steuerberatungsgesellschaft (45), o který se opírá společnost AIRBNB Ireland, Soudní dvůr rozhodl, že v takové situaci se poskytovatel služeb rovněž nemůže dovolávat zásady volného pohybu služeb zaručené směrnicí 2006/123/ES (46), a že je proto nutné posoudit podmínky přístupu k povolání s odkazem na Smlouvu o FEU. (47)
105. V projednávaném případě tak vyvstává otázka vztahu mezi směrnicí 2000/31 a zásadou volného pohybu služeb informační společnosti na jedné straně a pravomocí členských států regulovat podmínky přístupu k povolání na straně druhé.
106. V literatuře se objevují názory, že podmínky přístupu k povolání nelze aplikovat na poskytovatele, který nabízí služby s pomocí internetu. (48) Koordinovaná oblast totiž zahrnuje zejména požadavky týkající se přístupu k činnosti služby informační společnosti, jako jsou požadavky týkající se kvalifikace, povolení nebo oznámení, i když jsou tyto požadavky obecné povahy. (49) Na rozdíl od směrnice 2006/123 (50) navíc směrnice 2000/31 neobsahuje žádnou výjimku, která by stanovila, že volný pohyb služeb informační společnosti nemá vliv na požadavky týkající se přístupu k regulovanému povolání.
107. Poskytovatel služeb, který poskytuje služby informační společnosti v členském státě původu, se proto může, alespoň pokud jde o požadavky týkající se přístupu k regulovanému povolání, spolehnout na volný pohyb služeb zaručený směrnicí 2000/31. (51) Jelikož je tato otázka upravena směrnicí 2000/31, není třeba ji posuzovat z hlediska primárního práva. (52)

(b) Použitelnost směrnice 2007/64/ES

108. Komise tvrdí, že služby poskytované společností AIRBNB Payments UK potenciálně podléhají směrnici 2007/64/ES. (53)
109. Vzhledem k tomu, že druhá otázka je položena pro případ, že Soudní dvůr odpoví na první otázku kladně, což znamená, že společnost AIRBNB Ireland využívá zásady volného pohybu služeb informační společnosti zaručené směrnicí 2000/31, omezím se při analýze druhé otázky na tuto směrnici.
110. Kromě toho vzhledem k tomu, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není zmíněna směrnice 2007/64 a že AIRBNB Payments UK není účastníkem původního řízení, nepovažuji za vhodné, pokud předkládající soud neobdrží vysvětlení a vyjádření jiných účastníků řízení než Komise, zabývat se otázkami, které by mohly vyvstat na základě této směrnice. Soudní dvůr totiž nemá dostatek informací, aby je mohl analyzovat z úřední povinnosti.

(c) volný pohyb služeb informační společnosti a jeho rozsah

111. Na úvod je třeba poznamenat, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/31 má každý členský stát zajistit, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem služeb usazeným na jeho území byly v souladu s vnitrostátními předpisy platnými v daném členském státě, které spadají do koordinované oblasti, jak je vymezena v čl. 2 písm. h) uvedené směrnice. Naopak, s výjimkou případů uvedených v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31, čl. 3 odst. 2 této směrnice zakazuje ostatním členským státům, aby z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovaly volný pohyb služeb informační společnosti.
112. Na služby informační společnosti se vztahuje volný pohyb zaručený směrnicí 2000/31 pouze v oblastech, které spadají do oblasti působnosti této směrnice. Článek 1 odst. 5 směrnice 2000/31 stanoví oblasti a otázky, na které se tato směrnice nevztahuje, avšak projednávaná věc se netýká žádné z nich. (54)
113. Podle čl. 3 odst. 3 směrnice 2000/31 se na služby informační společnosti rovněž nevztahuje volný pohyb, pokud jde o oblasti uvedené v příloze této směrnice. Požadavky stanovené v zákoně Hoguet nespadají do žádné z těchto oblastí. (55)
114. Požadavky týkající se služeb informační společnosti, které spadají do koordinované oblasti, mohou být vydávány z členského státu původu nebo - v mezích stanovených směrnicí 2000/31 v čl. 3 odst. 4 - z jiných členských států.
115. V tomto případě se jedná o druhou situaci, kdy právní předpisy jiného členského státu než členského státu původu mohou omezovat služby informační společnosti, a proto na první pohled spadají do oblasti působnosti čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31. (56)
116. Koordinovaná oblast, jak je definována v čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31 ve světle 21. bodu odůvodnění této směrnice, zahrnuje požadavky týkající se přístupu k činnosti služby informační společnosti a výkonu této činnosti, ať už jsou obecné povahy, nebo byly vytvořeny speciálně pro tyto služby nebo jejich poskytovatele. (57) Zdá se tedy, že požadavky stanovené zákonem Hoguet spadají do koordinované oblasti.
117. Aby byl požadavek stanovený jiným členským státem, než ve kterém je poskytovatel služeb informační společnosti usazen, vůči tomuto poskytovateli vymahatelný a vedl k omezení volného pohybu těchto služeb, musí být tento požadavek opatřením, které splňuje hmotněprávní a procesní podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) směrnice 2000/31.

(d) Opatření odchylující se od směrnice 2000/31

118. Na úvod je třeba poznamenat, že zákon Hoguet, přijatý v roce 1970, předchází směrnici 2000/31. Je tedy zřejmé, že požadavky stanovené v tomto zákoně nebyly formulovány ab initio jako opatření stanovená v čl. 3 odst. 4 této směrnice. Směrnice 2000/31 navíc neobsahuje ustanovení, které by členské státy opravňovalo zachovat dřívější opatření, která by mohla omezit volný pohyb služeb informační společnosti.
119. Přesto nemohu zcela vyloučit, že opatření, které předchází směrnici 200/31 nebo bylo přijato na základě právních předpisů, které jí předcházely, pokud splňuje podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 této směrnice, může omezit volný pohyb služeb informační společnosti.
120. Ze znění čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 dále vyplývá, že členský stát se může odchýlit od čl. 3 odst. 2 této směrnice dvěma druhy opatření: opatřeními, která podléhají procesním podmínkám stanoveným v čl. 3 odst. 4 písm. b) této směrnice, a opatřeními, která těmto podmínkám nepodléhají, tj. alespoň v některých případech opatřeními přijatými v soudním řízení. (58)
121. Je třeba poznamenat, že za okolností projednávané věci závisí to, zda bude společnost AIRBNB Ireland na konci řízení v původním řízení shledána trestně odpovědnou, na odpovědi na předběžnou otázku, zda byl tento poskytovatel služeb povinen splnit požadavky stanovené v ustanoveních zákona Hoguet. To je podle mého názoru důvod, proč si předkládající soud klade otázku, zda lze na tomto poskytovateli služeb uplatnit pravidla pro výkon povolání realitního makléře.
122. Po tomto vyjasnění nyní přistoupím k analýze podmínek stanovených v čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) směrnice 2000/31.

(e) Věcné podmínky

123. Především z čl. 3 odst. 4 písm. a) bodu i) směrnice 2000/31 vyplývá, že odchylky od volného pohybu služeb informační společnosti jsou přípustné, zejména pokud jsou nezbytné z důvodů veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti nebo ochrany spotřebitelů. Zdá se, že požadavky stanovené zákonem Hoguet jsou zaměřeny na ochranu spotřebitelů.
124. Dále podle čl. 3 odst. 4 písm. a) bodu ii) směrnice 2000/31 lze tyto odchylky použít, pokud služba informační společnosti, na kterou má vliv opatření přijaté jiným členským státem než státem původu, poškozuje tento cíl nebo představuje vážné a závažné riziko jeho poškození.
125. Konečně, podle čl. 3 odst. 4 písm. a) bodu iii) směrnice 2000/31 musí být tyto odchylky přiměřené.
126. V předkládacím usnesení není uvedeno nic, na základě čeho by bylo možné určit, zda taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, splňuje tyto požadavky.
127. Za této situace je na členském státě, který se snaží z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezit volný pohyb služeb informační společnosti, aby prokázal, že jsou splněny hmotněprávní podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31.
128. Vzhledem k tomu, že nebylo objasněno, zda je nutné přijmout sporné opatření a zda služba AIRBNB Ireland nenarušuje jeden z cílů uvedených v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31, nelze druhou otázku chápat jinak než jako otázku, zda může jiný členský stát než členský stát původu z vlastního podnětu a bez zkoumání věcných podmínek uložit poskytovatelům určité kategorie služeb informační společnosti požadavky týkající se výkonu povolání realitního makléře.
129. Domnívám se, že směrnice 2000/31 brání tomu, aby členský stát mohl za těchto okolností a tímto způsobem omezit volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.
130. Především čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/31 ukládá členským státům původu povinnost zajistit, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem služeb usazeným na jejich území byly v souladu s vnitrostátními předpisy platnými v těch členských státech, které spadají do koordinované oblasti. (59) Na rozdíl od této obecné povinnosti, aby nedošlo k "rozmělnění" zásady stanovené v čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/31, lze čl. 3 odst. 4 této směrnice chápat tak, že opravňuje jiné členské státy než členský stát původu k tomu, aby se od volného pohybu služeb odchýlily pouze nepřímo.
131. Za druhé, článek 3 směrnice 2000/31 musí být vykládán tak, aby byl zaručen volný pohyb služeb informační společnosti mezi členskými státy. (60) Pokud by i jiné členské státy než členský stát původu měly pravomoc uplatňovat z vlastní iniciativy na všechny poskytovatele určité kategorie služeb informační společnosti opatření obecné a abstraktní povahy, byla by zásada volného pohybu těchto služeb značně oslabena. Článek 3 odst. 2 směrnice 2000/31 totiž zaručuje poskytovateli služeb informační společnosti určitý stupeň právní jistoty: s výhradou výjimek povolených podle čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 nemůže tento poskytovatel služeb podléhat přísnějším požadavkům, než jaké stanoví hmotné právo platné v členském státě, v němž je usazen.
132. Za třetí, opatření přijatá na základě čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 se netýkají služeb informační společnosti nebo jejich poskytovatelů, ale dané služby.
133. Za čtvrté, aby bylo možné určit, zda služba informační společnosti poškozuje daný cíl nebo představuje vážné a závažné riziko poškození tohoto cíle, je podle mého názoru v každém případě vhodné zkoumat okolnosti případu.
134. Konečně, za páté, výše uvedené úvahy jsou podpořeny procesními podmínkami, které musí splnit členský stát, který se snaží omezit volný pohyb služeb, a ke kterým se vrátím později. (61) Je třeba poznamenat, že podle čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 musí členský stát, který zamýšlí přijmout opatření odchylující se od čl. 3 odst. 2 této směrnice, nejprve oznámit Komisi svůj záměr a požádat členský stát původu, aby přijal opatření týkající se služeb informační společnosti. Tento členský stát může v případě, že členský stát původu neodpoví, přijmout zamýšlená opatření. Tyto procesní podmínky jasně potvrzují, že opatření uvedená v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 mohou být přijata pouze ad hoc.
135. Z těchto důvodů se domnívám, že jiný členský stát než členský stát původu se může odchýlit od volného pohybu služeb informační společnosti pouze prostřednictvím opatření přijatých "případ od případu". (62)
136. Kromě toho se domnívám, že požadavky stanovené zákonem Hoguet mohou vyvolat pochybnosti o jejich přiměřenosti. Z diskuse mezi stranami během slyšení vyvozuji, že není jisté, zda by se společnost AIRBNB Ireland mohla na základě zákona Hoguet stát držitelem profesní licence. Na základě informací poskytnutých předkládajícím soudem v jeho žádosti však Soudní dvůr nemůže v tomto ohledu rozhodnout.
137. V každém případě přísluší předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda jsou dotčená opatření s ohledem na všechny skutečnosti, na které byl upozorněn, nezbytná k zajištění ochrany spotřebitelů a zda nepřekračují rámec toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

(f) Procesní podmínky

138. Připomeňme, že z čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 vyplývá, že členský stát, který navrhuje přijmout opatření omezující volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu, musí svůj záměr nejprve oznámit Komisi a požádat členský stát původu o přijetí opatření týkajících se služeb informační společnosti.
139. Nic nenasvědčuje tomu, že by Francouzská republika požádala Irsko o přijetí opatření týkajících se služeb informační společnosti.
140. Rovněž není zřejmé, zda byla splněna podmínka týkající se oznámení Komisi, ať už v době provádění směrnice 2000/31, nebo po ní.
141. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že neoznámení technických předpisů, jak je stanoveno ve směrnici (EU) 2015/1535, znamená, že tyto technické předpisy jsou nepoužitelné, a nelze je proto vůči jednotlivcům vymáhat. (63) Je právní důsledek stejný v případě neoznámení Komisi, jak je stanoveno v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 (64)?
142. V této souvislosti je třeba připomenout, že generální advokát Jacobs ve svém stanovisku ve věci Enichem Base a další (65 ) rozlišoval mezi povinnostmi informovat Komisi, které jsou doprovázeny zvláštními ustanoveními umožňujícími Komisi a různým členským státům vyjádřit se k oznámeným návrhům a požadujícími, aby členské státy za určitých okolností odložily přijetí těchto návrhů na určitou dobu, na jedné straně a povinnostmi informovat Komisi, které nejsou omezeny takovými postupy, na straně druhé. Generální advokát Jacobs poté uvedl, že při neexistenci předepsaného postupu pro pozastavení zavedení dotčeného opatření nebo pro kontrolu Společenství nelze tvrdit, že neinformování Komise má za následek protiprávnost opatření (66).
143. Soudní dvůr ve svém rozsudku rozhodl, že v případě neexistence postupu kontroly návrhů pravidel ze strany Společenství a v případě, že provádění plánovaných pravidel nebylo podmíněno souhlasem Komise nebo jejím nevznesením námitek, nezakládá pravidlo, které ukládá členským státům povinnost informovat Komisi o takových návrzích pravidel a o těchto pravidlech, žádné právo, které by jednotlivci mohli uplatnit u vnitrostátních soudů z důvodu, že pravidla byla přijata, aniž by o nich byla Komise předem informována. (67)
144. Stejně tak v následné judikatuře týkající se neoznámení opatření stanovených ve směrnicích, které předcházely směrnici 2015/1535, Soudní dvůr uvedl, že právní nástroje, které s sebou nesou sankci nepoužitelnosti z důvodu tohoto neoznámení, stanoví postup unijní kontroly návrhů nařízení a podmiňují datum jejich vstupu v platnost souhlasem nebo nesouhlasem Komise. (68)
145. Právě s ohledem na tyto úvahy judikatury je třeba posoudit účinky neoznámení podle směrnice 2000/31.
146. Je pravda, že čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 neopravňuje Komisi ke zrušení nebo zrušení účinků vnitrostátního opatření. Na druhou stranu podle čl. 3 odst. 6 této směrnice může Komise požádat dotčený členský stát, aby se zdržel přijetí navrhovaných opatření nebo aby dotčená opatření urychleně zrušil. Kromě toho může Komise proti členskému státu zahájit řízení o nesplnění povinnosti, pokud tento stát nesplnil svou povinnost zdržet se přijetí opatření nebo je ukončit. (69)
147. Kromě toho čl. 3 odst. 5 směrnice 2000/31 v naléhavých případech opravňuje členské státy přijmout opatření omezující volný pohyb služeb informační společnosti. V naléhavých případech musí být opatření v co nejkratší době oznámena Komisi. Z toho vyvozuji, že opatření může prima facie vyvolat své účinky, aniž by před datem svého vstupu v platnost podléhalo souhlasu nebo nesouhlasu Komise.
148. Ani směrnice (EU) 2015/1535 nezmocňuje Komisi ke zrušení nebo pozastavení vstupu v platnost vnitrostátních předpisů. Naopak, tato směrnice vyžaduje, aby se členské státy řídily pokyny Komise.
149. Kromě toho může členský stát podle směrnice (EU) 2015/1535 využít naléhavý postup, pokud považuje za nezbytné připravit technické předpisy ve velmi krátké době.
150. Z těchto důvodů a s ohledem na analogii mezi kontrolním postupem týkajícím se technických předpisů stanoveným ve směrnici 2015/1535 a postupem týkajícím se opatření, která omezují volný pohyb služeb informační společnosti, se domnívám, že podle směrnice 2000/31 má neoznámení za následek sankci nevymahatelnosti opatření vůči poskytovateli těchto služeb.
151. S ohledem na tyto úvahy navrhuji, aby odpověď na druhou otázku zněla, že čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že jiný členský stát než ten, na jehož území je usazen poskytovatel služeb informační společnosti, nemůže z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezit volný pohyb těchto služeb tím, že se vůči poskytovateli služeb informační společnosti z vlastní iniciativy a bez nutnosti zkoumání věcných podmínek opírá o takové požadavky, jako jsou požadavky týkající se výkonu povolání realitního makléře, stanovené v právu Hoguet.

VI. Závěry

152. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky předložené vyšetřujícím soudcem Tribunal de grande instance de Paris (Francie) takto:

(1) Čl. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu") ve spojení s čl. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015, kterou se stanoví postup pro poskytování informací v oblasti technických předpisů a pravidel pro služby informační společnosti, musí být vykládán v tom smyslu, že služba spočívající ve spojení potenciálních hostů s hostiteli nabízejícími krátkodobé ubytování prostřednictvím elektronické platformy v situaci, kdy poskytovatel této služby nemá kontrolu nad základními postupy poskytování těchto služeb, představuje službu informační společnosti ve smyslu těchto ustanovení.

(2) Článek 3 odst. 4 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že jiný členský stát než ten, na jehož území je usazen poskytovatel služeb informační společnosti, nemůže z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezit volný pohyb těchto služeb tím, že se na ně odvolá jako na poskytovatele služeb informační společnosti, z vlastního podnětu a bez nutnosti zkoumání hmotněprávních podmínek na takové požadavky, jako jsou požadavky týkající se výkonu povolání realitního makléře, stanovené zákonem č. 70-9 ze dne 2. ledna 1970, který upravuje podmínky výkonu činností týkajících se některých transakcí s nemovitostmi a obchodním majetkem.

1 Jazyk originálu: Francouzština.

2 Rozsudek ze dne 20. prosince 2017 (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 48).

3 Rozsudek ze dne 10. dubna 2018 (C-320/16, EU:C:2018:221, bod 27).

4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu") (Úř. věst. L 178, s. 1).

5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 9. září 2015, kterou se stanoví postup při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. L 241, s. 1; Zvl. vyd. 05/04, s. 3). Viz článek 10 uvedené směrnice.

6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. L 204, s. 37), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998 (Úř. věst. L 217, s. 18) (dále jen "směrnice 98/34").

7 Viz článek 10 směrnice 2015/1535.

8 JORF ze dne 4. ledna 1970, s. 142.

9 Rozsudek ze dne 20. prosince 2017 (C-434/15, EU:C:2017:981).

10 Rozsudek ze dne 10. dubna 2018 (C-320/16, EU:C:2018:221).

11 Rozsudek ze dne 20. prosince 2017 (C-434/15, EU:C:2017:981).

12 Viz https://www.airbnb.co.uk/terms#eusec7.

13 Rozsudek ze dne 12. července 2011 (C-324/09, EU:C:2011:474, bod 109).

14 C-434/15, EU:C:2017:364, bod 27.

15 Rozsudek ze dne 11. září 2014 (C-291/13, EU:C:2014:2209, body 28 a 29).

16 Rozsudek ze dne 23. března 2010 (C-236/08 až C-238/08, EU:C:2010:159, body 23 a 110).

17 Viz mé stanovisko ve věci Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:364, bod 33).

18 Rozsudek ze dne 2. prosince 2010 (C-108/09, EU:C:2010:725, body 32 až 38).

19 Viz mé stanovisko ve věci Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:364, bod 35).

20 Rozsudek ze dne 20. prosince 2017 (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 34).

21 Viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 35).

22 Viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 38). (Zdůraznění doplněno).

23 Viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 39).

24 Viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 39).

25 Rozsudek ze dne 20. prosince 2017 (C-434/15, EU:C:2017:981).

26 Rozsudek ze dne 10. dubna 2018 (C-320/16, EU:C:2018:221).

27 Rozsudek ze dne 20. prosince 2017 (C-434/15, EU:C:2017:981).

28 Rozsudek ze dne 10. dubna 2018 (C-320/16, EU:C:2018:221).

29 Viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017 (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 38).

30 Viz také mé stanovisko ve věci Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:364, bod 43). V tomto ohledu viz také Van Cleynenbreuel, P., "Le droit de l'Union européenne ne se prête-t-il pas (encore) à l'ubérisation des services?", Revue de la Faculté de droit de l'Université de Liège, č. 1, 2018, s. 114.

31 Viz mé stanovisko ve věci Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:364, bod 31).

32 Rozsudek ze dne 20. prosince 2017 (C-434/15, EU:C:2017:981).

33 Rozsudek ze dne 10. dubna 2018 (C-320/16, EU:C:2018:221).

34 Viz rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 39), a ze dne 10. dubna 2018, Uber France (C-320/16, EU:C:2018:221, bod 21).

35 Viz moje stanoviska ve věci Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:364, bod 51) a ve věci Uber France (C-320/16, EU:C:2017:511, body 15, 16 a 20).

36 Viz mé stanovisko ve věci Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:364, bod 50).

37 Viz mé stanovisko ve věci Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:364, bod 34).

38 Rozsudek ze dne 2. prosince 2010 (C-108/09, EU:C:2010:725).

39 Rozsudek ze dne 2. prosince 2010 (C-108/09, EU:C:2010:725).

40 Viz obdobně rozsudek ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C-108/09, EU:C:2010:725, bod 41).

41 Dále francouzská vláda ve svých písemných připomínkách podpůrně tvrdí, že trestní řízení zahájené po podání stížnosti spolu s návrhem na přistoupení k řízení jako občanskoprávní účastník musí být považováno za spor mezi jednotlivci. Směrnice 2003/31 se tedy nelze dovolávat ve sporu dotčeném ve věci v původním řízení, a proto je druhá otázka hypotetické povahy. Při jednání však francouzská vláda zřejmě stáhla svůj argument týkající se hypotetické povahy druhé otázky. V každém případě nic nenasvědčuje tomu, že by spor před předkládajícím soudem byl sporem mezi dvěma jednotlivci. Navíc z výslovného právního rámce předkládacího usnesení vyplývá, že trestní řízení zahájené po podání stížnosti spolu s návrhem na přistoupení k řízení jako občanskoprávní účastník může vést k uložení trestních sankcí.

42 Viz zejména rozsudek ze dne 7. července 2011, Agafiţei a další (C-310/10, EU:C:2011:467, bod 28).

43 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. 2005, L 255, s. 22).

44 Rozsudek ze dne 17. prosince 2015 (C-342/14, EU:C:2015:827, bod 35).

45 Rozsudek ze dne 17. prosince 2015 (C-342/14, EU:C:2015:827).

46 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, s. 36).

47 Podle čl. 17 odst. 6 směrnice 2006/123 se zásada volného pohybu služeb stanovená v článku 16 této směrnice nevztahuje na záležitosti, na které se vztahuje hlava II směrnice 2005/36, ani na požadavky členského státu, v němž je služba poskytována, které vyhrazují činnost určitému povolání. Viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, X-Steuerberatungsgesellschaft (C-342/14, EU:C:2015:827, bod 35).

48 Viz zejména Hatzopoulos, V., The Collaborative Economy and EU Law, Hart Publishing, Oxford-Portland, 2018, s. 41.

49 Viz čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31. Viz také Lodder, A.R., & Murray, A.D. (Eds.), EU Regulation of E-Commerce: A Commentary, Edward Elgar Publishing, Cheltenham-Northampton, 2017, s. 29.

50 Viz poznámka pod čarou č. 47.

51 K tomu viz Uživatelská příručka - Směrnice 2005/36/ES - Vše, co potřebujete vědět o uznávání odborných kvalifikací, https://ec.europa.eu, s. 15.

52 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. února 2016, Komise v. Maďarsko (C-179/14, EU:C:2016:108, bod 118). Viz rovněž mé stanovisko ve spojených věcech X a Visser (C-360/15 a C-31/16, EU:C:2017:397, bod 152).

53 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES (Úř. věst. L 319, s. 1).

54 Z čl. 1 odst. 5 směrnice 2000/31 vyplývá, že tato směrnice se nevztahuje na oblast zdanění, na otázky týkající se zpracování osobních údajů a na otázky týkající se dohod nebo praktik, které se řídí kartelovým právem, nebo na některé činnosti služeb informační společnosti, které jsou uvedeny v čl. 1 odst. 5 písm. d) této směrnice.

55 Viz příloha směrnice 2000/31. K fungování čl. 3 odst. 3 této směrnice viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, VCAST (C-265/16, EU:C:2017:913, body 24 a 25). Viz rovněž mé stanovisko ve věci VCAST (C-265/16, EU:C:2017:649, bod 19).

56 Viz a contrario rozsudek ze dne 11. září 2014, Papasavvas (C-291/13, EU:C:2014:2209, bod 35).

57 Naopak požadavky, které nespadají do koordinované oblasti a nejsou harmonizovány ani na úrovni EU, musí být v případě potřeby posouzeny z hlediska primárního práva. 58 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2008, Dynamic Medien (C-244/06, EU:C:2008:85, bod 23). Viz také Lodder, A.R., "Směrnice 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu", in: Lodder, A.R., & Murray, A.D. (Eds.), EU Regulation of E-Commerce: A Commentary, Edward Elgar Publishing, Cheltenham-Northampton, 2017, s. 31.

58 Viz také 25. bod odůvodnění směrnice 2000/31, který stanoví, že vnitrostátní soudy, včetně civilních soudů, které řeší soukromoprávní spory, mohou přijmout opatření odchylující se od volného pohybu služeb informační společnosti v souladu s podmínkami stanovenými v této směrnici. Kromě toho podle 26. bodu odůvodnění směrnice 2000/31 mohou členské státy v souladu s podmínkami stanovenými v této směrnici uplatňovat své vnitrostátní předpisy o trestním právu a trestním řízení s cílem přijmout veškerá vyšetřovací a jiná opatření nezbytná pro odhalování a stíhání trestných činů, aniž by bylo nutné tato opatření oznamovat Komisi.

59 Viz rozsudek ze dne 25. října 2011, eDate Advertising a další (C-509/09 a C-161/10, EU:C:2011:685, bod 61). Viz také D'Acunto, S., "La directive 98/48 prévoyant un mécanisme de transparence règlementaire pour les information society services: un premier bilan après douze mois de fonctionnement", Revue du droit de l'Union européenne, č. 3, 2000, s. 628.

60 Viz rozsudek ze dne 25. října 2011, eDate Advertising a další (C-509/09 a C-161/10, EU:C:2011:685, bod 64).

61 Viz body 138 až 150 tohoto stanoviska.

62 Viz sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu a Evropské centrální bance - Použití čl. 3 odst. 4 až 6 směrnice o elektronickém obchodu na finanční služby (KOM/2003/0259 v konečném znění, body 1 a 2.1.2); Zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru - První zpráva Komise o uplatňování směrnice [2000/31] ze dne 21. listopadu 2003 (KOM(2003) 702 v konečném znění, bod 4.1). Viz také Crabit, E., "La directive sur le commerce électronique. Le projet "Méditerranée", Revue du Droit de l'Union Européenne, č. 4, 2000, s. 762 a 792; Gkoutzinis, A., Internet Banking and the Law in Europe: Goutkinsin, "Regulation, Financial Integration and Electronic Commerce", Cambridge University Press, Cambridge-New York, 2006, s. 283.

63 Viz nedávno rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Smith (C-122/17, EU:C:2018:631, body 52 a 53). Viz rovněž mé stanovisko ve věci Uber France (C-320/16, EU:C:2017:511, bod 37).

64 Je třeba poznamenat, že pokud by požadavky stanovené zákonem Hoguet byly považovány za opatření ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31, nevznikla by otázka souvislosti mezi oznamovací povinností stanovenou směrnicí 2000/31 a povinností stanovenou směrnicí 2015/1535. Aby mohl být požadavek stanovený vnitrostátním právem kvalifikován jako "technický předpis", na který se vztahuje oznamovací povinnost podle posledně uvedené směrnice, musí mít zvláštní cíl a předmět spočívající ve výslovné a cílené regulaci služeb informační společnosti (viz mé stanovisko ve věci Uber France, C-320/16, EU:C:2017:511, body 24 až 33). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, ani vnitrostátní předpisy, které podmiňují výkon podnikatelské činnosti předchozím povolením, nepředstavují technické předpisy (viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Falbert a další, C-255/16, EU:C:2017:983, bod 16). Zákon Hoguet v podstatě podmiňuje výkon činnosti realitního makléře získáním profesního oprávnění.

65 380/87, nezveřejněno, EU:C:1989:135.

66 Viz stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Enichem Base a další (380/87, nezveřejněno, EU:C:1989:135, bod 14).

67 Viz rozsudek ze dne 13. července 1989, Enichem Base a další (380/87, EU:C:1989:318, body 20 a 24).

68 Viz rozsudek ze dne 26. září 2000, Unilever (C-443/98, EU:C:2000:496, bod 43).

69 Viz Crabit, E., "La directive sur le commerce électronique. Le projet "Méditerranée"", Revue du droit de l'Union européenne, č. 4, 2000, s. 791, a Kightlinger, M.F., "A Solution to the Yahoo! Problem? The EC E-Commerce Directive as a Model for International Cooperation on Internet Choice of Law", Michigan Journal of International Law, roč. 24, č. 3, 2003, s. 737.

ROZSUDEK SOUDU (velký senát)

https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=221791&pageIndex=0&doclang=en&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=27786348

19. prosince 2019 (*)

("Řízení o předběžné otázce - Směrnice 2000/31/ES - Služby informační společnosti - Směrnice 2006/123/ES - Služby - Spojení hostitelů, ať už podnikatelů nebo jednotlivců, s nájemním bydlením s osobami, které tento druh bydlení hledají - Kvalifikace - Vnitrostátní právní úprava, která ukládá určitá omezení výkonu povolání realitního makléře - Směrnice 2000/31/ES - Článek 3 odst. 4 písm. b) druhá odrážka - Povinnost oznámit opatření omezující volný pohyb služeb informační společnosti - Neoznámení - Vymahatelnost - Trestní řízení s vedlejším občanskoprávním nárokem")

Ve věci C-390/18,

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná vyšetřujícím soudcem tribunal de grande instance de Paris (Krajský soud v Paříži, Francie) rozhodnutím ze dne 7. června 2018, které došlo Soudnímu dvoru dne 13. června 2018, v trestním řízení vedeném proti

X,

vedlejší účastníci:

YA,

Airbnb Irsko UC,

Hôtelière Turenne SAS,

Association pour un hébergement et un tourisme professionnels (AHTOP),

Valhotel,

SOUD (velký senát),

ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředseda, A. Arabadjiev, E. Regan, P. G. Xuereb a L. S. Rossi, předsedové komor, E. Juhász, M. Ilešič, J. Malenovský, D. Šváby (zpravodaj) a N. Piçarra, soudci,

Generální advokát: Szpunar,

Registrátor: Giacobbo-Peyronnel, administrátor: V,

s ohledem na písemný postup a po slyšení dne 14. ledna 2019,

po zvážení připomínek předložených jménem:

- Airbnb Ireland UC, D. Van Liedekerke, O.W. Brouwer a A.A.J. Pliego Selie, advokáti,

- Association pour un hébergement et un tourisme professionnels (AHTOP), B. Quentin, G. Navarro a M. Robert, advokáti,

- francouzskou vládou, kterou zastupují E. de Moustier a R. Coesme,

- vládou České republiky, ve složení M. Smolek, J. Vláčil a T. Müller, jako zmocněnci,

- španělskou vládou, zmocněncem M. J. García-Valdecasas Dorrego,

- lucemburskou vládou, původně D. Holdererem a následně T. Urim, kteří jednali jako zmocněnci,

- Evropská komise, L. Malferrari, É. Gippini Fournier a S.L. Kalėda, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na zasedání dne 30. dubna 2019,

poskytuje následující údaje

Rozsudek

1 Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (Úř. věst. L 178, s. 1).

2 Žádost byla podána v trestním řízení proti X, mimo jiné za nakládání s penězi za činnosti týkající se zprostředkování a správy budov a podniků osobou bez živnostenského oprávnění.

Právní souvislosti

Právo EU

Směrnice 98/34

3 Čl. 1 první pododstavec bod 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. L 204, s. 37; Zvl. vyd. 05/04, s. 46), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998 (Úř. věst. L 217, s. 18; Zvl. vyd. 05/04, s. 46) (dále jen "směrnice 98/34"), stanoví následující:

"Pro účely této směrnice se použijí tyto významy:

...

2. "službou" jakákoli služba informační společnosti, tj. jakákoli služba obvykle poskytovaná za úplatu, na dálku, elektronickými prostředky a na individuální žádost příjemce služeb.

Pro účely této definice:

- "na dálku" znamená, že služba je poskytována bez současné přítomnosti stran,

- "elektronickými prostředky" se rozumí, že služba je původně odeslána a v místě určení přijata pomocí elektronického zařízení pro zpracování (včetně digitální komprese) a ukládání dat a je zcela přenášena, přenášena a přijímána po drátě, rádiem, optickými prostředky nebo jinými elektromagnetickými prostředky,

- "na individuální žádost příjemce služeb" znamená, že služba je poskytována prostřednictvím předávání údajů na individuální žádost.

...'

Směrnice (EU) 2015/1535

4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015, kterou se stanoví postup při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. L 241, s. 1), zrušila a nahradila směrnici 98/34 ke dni 7. října 2015.

5 V čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice (EU) 2015/1535 se uvádí:

"Pro účely této směrnice platí následující definice:

...

(b) "službou" jakákoli služba informační společnosti, tj. jakákoli služba, která se obvykle poskytuje za úplatu, na dálku, elektronickými prostředky a na individuální žádost příjemce služeb.

Pro účely této definice:

(i) "na dálku" znamená, že služba je poskytována bez současné přítomnosti stran;

(ii) "elektronickými prostředky" se rozumí, že služba je původně odeslána a v místě určení přijata pomocí elektronického zařízení pro zpracování (včetně digitální komprese) a ukládání dat a je zcela přenášena, dopravována a přijímána po drátě, rádiem, optickými prostředky nebo jinými elektromagnetickými prostředky;

(iii) "na individuální žádost příjemce služeb" znamená, že služba je poskytována prostřednictvím předávání údajů na individuální žádost.

Orientační seznam služeb, na které se tato definice nevztahuje, je uveden v příloze I.

6 Čl. 5 odst. 1 této směrnice stanoví:

"S výhradou článku 7 členské státy neprodleně sdělí Komisi každý návrh technického předpisu, s výjimkou případů, kdy pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské normy; v takovém případě postačí informace o příslušné normě; rovněž sdělí Komisi důvody, které činí přijetí takového technického předpisu nezbytným, pokud tyto důvody nebyly již v návrhu jasně uvedeny.

...'

7 Podle čl. 10 druhého pododstavce směrnice (EU) 2015/1535 se odkazy na směrnici 98/34 od nynějška považují za odkazy na směrnici (EU) 2015/1535.

Směrnice 2000/31

8. bod odůvodnění směrnice 2000/31 uvádí:

"Cílem této směrnice je vytvořit právní rámec pro zajištění volného pohybu služeb informační společnosti mezi členskými státy, nikoli harmonizovat oblast trestního práva jako takovou.

9 Ve znění před vstupem směrnice 2015/1535 v platnost definoval čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 "služby informační společnosti" jako služby ve smyslu čl. 1 prvního pododstavce bodu 2 směrnice 98/34. Od vstupu této směrnice v platnost je třeba tento odkaz chápat jako odkaz na čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535.

10 Čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31 stanoví:

"h) "koordinovanou oblastí" požadavky stanovené v právních systémech členských států, které se vztahují na poskytovatele služeb informační společnosti nebo na služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda jsou obecné povahy nebo jsou pro ně speciálně určeny.

(i) Koordinovaná oblast se týká požadavků, které musí poskytovatel služeb splňovat, pokud jde o:

- zahájení činnosti služby informační společnosti, jako jsou požadavky na kvalifikaci, povolení nebo oznámení,

- provozování činnosti služby informační společnosti, jako jsou požadavky týkající se chování poskytovatele služby, požadavky týkající se kvality nebo obsahu služby, včetně těch, které se vztahují na reklamu a smlouvy, nebo požadavky týkající se odpovědnosti poskytovatele služby;

(ii) Koordinované pole nezahrnuje požadavky, jako jsou:

- požadavky platné pro zboží jako takové,

- požadavky vztahující se na dodávku zboží,

- požadavky vztahující se na služby, které nejsou poskytovány elektronickými prostředky.

11 Čl. 3 odst. 2 a 4 až 6 uvedené směrnice stanoví následující:

'2. Členské státy nesmějí z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volné poskytování služeb informační společnosti z jiného členského státu.

...

4. Členské státy mohou přijmout opatření odchylující se od odstavce 2 ve vztahu k dané službě informační společnosti, pokud jsou splněny tyto podmínky:

(a) opatření jsou:

(i) nezbytné z jednoho z následujících důvodů:

- veřejný pořádek, zejména předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů, včetně ochrany nezletilých, a boj proti podněcování k nenávisti na základě rasy, pohlaví, náboženství nebo národnosti a proti porušování lidské důstojnosti jednotlivých osob,

- ochranu veřejného zdraví,

- veřejnou bezpečnost, včetně zajištění národní bezpečnosti a obrany,

- ochranu spotřebitelů, včetně investorů;

(ii) přijatá proti dané službě informační společnosti, která poškozuje cíle uvedené v bodě i) nebo která představuje vážné a závažné riziko poškození těchto cílů;

(iii) přiměřené těmto cílům;

(b) před přijetím daných opatření a aniž je dotčeno soudní řízení, včetně předběžného řízení a úkonů prováděných v rámci trestního vyšetřování, členský stát:

- požádal členský stát uvedený v odstavci 1 o přijetí opatření a ten tato opatření nepřijal nebo byla nedostatečná,

- oznámil Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 svůj záměr přijmout taková opatření.

5. Členské státy se mohou v naléhavých případech odchýlit od podmínek stanovených v odst. 4 písm. b). V takovém případě se opatření oznámí v co nejkratší době Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 a uvedou se důvody, pro které se členský stát domnívá, že se jedná o naléhavý případ.
6. Aniž je dotčena možnost členského státu pokračovat v daných opatřeních, Komise v co nejkratší době přezkoumá slučitelnost oznámených opatření s právem Společenství; pokud dospěje k závěru, že opatření není slučitelné s právem Společenství, požádá Komise dotyčný členský stát, aby se zdržel přijetí navrhovaných opatření nebo aby daná opatření urychleně ukončil. Směrnice 2006/123/ES

12 Čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, s. 36) stanoví:

"Pokud jsou ustanovení této směrnice v rozporu s ustanovením jiného aktu Společenství, který upravuje zvláštní aspekty přístupu k činnostem v oblasti služeb nebo jejich výkonu v určitých odvětvích nebo pro určitá povolání, má přednost ustanovení jiného aktu Společenství a použije se na tato konkrétní odvětví nebo povolání. ...'

Francouzské právo

13 Článek 1 zákona č. 70-9 ze dne 2. ledna 1970, kterým se upravují podmínky výkonu činností týkajících se některých transakcí s nemovitostmi a finančním goodwillem (JORF ze dne 4. ledna 1970, s. 142), ve znění použitelném na skutkové okolnosti ve věci v původním řízení (dále jen "zákon Hoguet"), stanoví:

"Ustanovení tohoto zákona se vztahují na všechny fyzické nebo právnické osoby, které se pravidelně podílejí na jakékoli transakci týkající se cizího majetku nebo při ní poskytují pomoc, a to i jako pomocníci, a které se týkají:

1. nákup, prodej, vyhledávání, výměna, pronájem nebo podnájem, sezónní nebo jiný, zařízený nebo nezařízený, stávajících budov nebo budov ve výstavbě;

...'

14 Článek 3 tohoto zákona stanoví:

"Činnosti uvedené v článku 1 mohou vykonávat pouze fyzické nebo právnické osoby, které jsou držiteli profesní licence vydané na dobu a v souladu s pravidly stanovenými vyhláškou Státní rady, předsedou regionální obchodní a průmyslové komory nebo předsedou regionální obchodní a průmyslové komory Île-de-France, v níž jsou uvedeny činnosti, které mohou tyto osoby vykonávat. ...

Tato licence může být vydána pouze fyzickým osobám za podmínky, že:

1. doložit své odborné pověření;
2. předložit doklad o finanční záruce umožňující vrácení finančních prostředků...;
3. uzavřít pojištění proti finančním důsledkům své občanskoprávní a profesní odpovědnosti;
4. se na ně nevztahuje žádná z podmínek pro potvrzení nebo vyloučení...

...'

15 Článek 5 tohoto zákona stanoví:

"Osoby uvedené v článku 1, které přijímají nebo vlastní peněžní částky ..., musí dodržovat podmínky stanovené nařízením Státní rady, zejména formální náležitosti vedení záznamů a vydávání potvrzení, jakož i další povinnosti vyplývající z tohoto pověření.

16 Článek 14 tohoto zákona zní takto:

"Následující jednání se trestá odnětím svobody na šest měsíců a pokutou ve výši 7 500 EUR:

(a) pravidelně se propůjčovat nebo poskytovat pomoc, a to i ve vedlejším postavení, při transakcích uvedených v článku 1, aniž by byl držitelem platné licence vydané v souladu s článkem 3 nebo poté, co byla tato licence obnovena, nebo pokud výše uvedená licence nebyla obnovena po prohlášení příslušného správního orgánu o nezpůsobilosti;

...'

17 Článek 16 zákona Hoguet stanoví:

"Následující jednání se trestá odnětím svobody na dva roky a pokutou 30 000 EUR:

1. přijímání nebo držení peněžních částek, zboží nebo akcií a dluhopisů, které jsou v době transakcí uvedených v článku 1 v jakémkoli postavení nebo jakýmkoli způsobem:

(a) v rozporu s článkem 3;

(b) v rozporu s podmínkami stanovenými v článku 5 týkajícími se vedení záznamů a vydávání potvrzení, pokud jsou tyto dokumenty a potvrzení vyžadovány ze zákona;

...'

Spor v původním řízení a předběžné otázky

18 Airbnb Ireland UC, společnost založená v Dublinu (Irsko) podle irského práva, je součástí skupiny Airbnb Group, kterou tvoří řada společností přímo či nepřímo vlastněných společností Airbnb Inc. se sídlem ve Spojených státech. Airbnb Ireland nabízí elektronickou platformu, jejímž účelem je za úplatu navázat kontakt, zejména ve Francii, mezi hostiteli, ať už profesionály nebo soukromými osobami, kteří mají k dispozici ubytování k pronájmu, na jedné straně a osobami, které takové ubytování hledají, na straně druhé. Airbnb Payments UK Ltd, společnost založená v Londýně (Spojené království) podle práva Spojeného království, poskytuje v rámci této kontaktní služby online platební služby a řídí platební aktivity Skupiny v Evropské unii. Kromě toho společnost Airbnb France SARL, která byla založena podle francouzského práva a je dodavatelem Airbnb Ireland, odpovídá za propagaci této platformy mezi uživateli na francouzském trhu, mimo jiné organizováním reklamních kampaní pro cílové skupiny.

19 Kromě služby propojení hostitelů a hostů prostřednictvím elektronické platformy, která centralizuje nabídky, nabízí Airbnb Ireland hostitelům určitý počet dalších služeb, jako je formát pro stanovení obsahu jejich nabídky, s možností fotografické služby a také s možností pojištění občanské odpovědnosti a záruky proti škodám až do výše 800 000 EUR. Dále jim poskytuje volitelný nástroj pro odhad ceny pronájmu s ohledem na průměrné hodnoty na trhu převzaté z této platformy. Kromě toho, pokud hostitel přijme hosta, převede na účet Airbnb Payments UK cenu pronájmu, ke které se připočte 6% až 12% z této částky s ohledem na poplatky a služby poskytované společností Airbnb Ireland. Společnost Airbnb Payments UK uchovává peníze jménem hosta a poté, 24 hodin poté, co se host ubytuje, zašle peníze hostiteli převodem, čímž hostovi poskytne jistotu, že nemovitost existuje, a hostiteli záruku platby. A konečně, společnost Airbnb Ireland zavedla systém, v jehož rámci mohou hostitel a host zanechat hodnocení na stupnici od nuly do pěti hvězdiček a toto hodnocení je k dispozici na předmětné elektronické platformě.

20 V praxi, jak vyplývá z vysvětlení poskytnutých společností Airbnb Ireland, se uživatelé internetu, kteří hledají ubytování k pronájmu, připojí k její elektronické platformě, určí místo, kam chtějí jet, a dobu a počet osob podle svého výběru. Na základě toho jim Airbnb Ireland poskytne seznam dostupných ubytovacích kapacit, které těmto kritériím odpovídají, aby si uživatelé mohli vybrat ubytování podle svého výběru a pokračovat v jeho online rezervaci.

21 V této souvislosti uživatelé dotčené elektronické platformy, jak hostitelé, tak hosté, uzavírají smlouvu s Airbnb Ireland o používání této platformy a s Airbnb Payments UK o platbách prováděných prostřednictvím této platformy.

22 Dne 24. ledna 2017 podala Asociace pro profesionální cestovní ruch a ubytování (Association pour un hébergement et un tourisme professionnels, AHTOP) stížnost spolu s návrhem na přistoupení k řízení jako občanskoprávní účastník, mimo jiné pro výkon činností týkajících se zprostředkování a správy budov a podniků bez profesního oprávnění podle zákona Hoguet v období od 11. dubna 2012 do 24. ledna 2017.

23 Na podporu své stížnosti společnost AHTOP uvádí, že Airbnb Ireland prostřednictvím své platformy nejen propojuje dvě strany, ale nabízí i další služby, které představují zprostředkovatelskou činnost při transakcích s nemovitostmi.

24 Po podání této stížnosti vznesl dne 16. března 2017 státní zástupce při Tribunal de grande instance de Paris (Krajský soud v Paříži, Francie) obvinění mimo jiné z nakládání s penězi za činnosti týkající se zprostředkování a správy budov a podniků osobou bez profesního oprávnění v rozporu se zákonem Hoguet, a to za období od 11. dubna 2012 do 24. ledna 2017.

25 Airbnb Ireland popírá, že by jednala jako realitní kancelář, a tvrdí, že zákon Hoguet je nepoužitelný z důvodu jeho neslučitelnosti se směrnicí 2000/31.

26 V této souvislosti si vyšetřující soudce tribunal de grande instance de Paris (Krajský soud v Paříži) není jistý, zda služba poskytovaná společností Airbnb Ireland má být kvalifikována jako "služba informační společnosti" ve smyslu této směrnice, a pokud ano, zda brání tomu, aby byl na tuto společnost v původním řízení použit zákon Hoguet, nebo zda naopak tato směrnice nebrání tomu, aby bylo proti společnosti Airbnb Ireland zahájeno trestní řízení na základě tohoto zákona.

27 Za těchto okolností vyšetřující soudce tribunal de grande instance de Paris (Krajský soud v Paříži) rozhodl o přerušení řízení a o předložení následujících předběžných otázek Soudnímu dvoru:

"(1) Využívají služby poskytované ve Francii společností ... Airbnb Ireland prostřednictvím elektronické platformy spravované z Irska volného pohybu služeb stanoveného v článku 3 [směrnice 2000/31]?

(2) Jsou omezující pravidla týkající se výkonu povolání realitního makléře ve Francii stanovená [zákonem Hoguet] vymahatelná vůči Airbnb Ireland?

Projednání předložených otázek

Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

28 Airbnb Ireland tvrdí, že předkládající soud se mýlí, když má za to, že činnost Airbnb Ireland spadá do působnosti zákona Hoguet. Stejný názor vyjádřila na jednání i francouzská vláda.

29 V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem ve skutkovém a legislativním kontextu, jehož vymezení přísluší tomuto soudu a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru, požívají presumpce relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnout o otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zcela zřejmé, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah ke skutkovým okolnostem věci v původním řízení nebo k jejímu účelu, jedná-li se o hypotetický problém nebo nemá-li Soudní dvůr k dispozici skutkový nebo právní materiál nezbytný k tomu, aby mohl užitečně odpovědět na otázky, které mu byly předloženy (rozsudek ze dne 22. června 2010, Melki a Abdeli, C-188/10 a C-189/10, EU:C:2010:363, bod 27).

30 V projednávaném případě, jak uznává francouzská vláda, předkládající soud v podstatě klade otázku vykonatelnosti ustanovení zákona Hoguet vůči Airbnb Ireland, neboť se implicitně domnívá, že zprostředkovatelská služba poskytovaná touto společností spadá do věcné působnosti tohoto zákona.

31 Není však zjevně zřejmé, že by výkladu zákona Hoguet předkládajícím soudem bylo jasně bráněno s ohledem na znění ustanovení vnitrostátního práva obsažených v předkládacím usnesení (obdobně viz rozsudek ze dne 22. června 2010, Melki a Abdeli, C-188/10 a C-189/10, EU:C:2010:363, bod 28).

32 Airbnb Ireland dále tvrdí, že předkládací usnesení obsahuje shrnutí francouzské vnitrostátní právní úpravy a že mělo zohlednit další ustanovení této právní úpravy. Komise zase tvrdí, že toto rozhodnutí je stiženo nedostatkem skutkových údajů.

33 V projednávaném případě jsou v předkládacím usnesení stručně, ale přesně uvedeny relevantní vnitrostátní právní souvislosti a původ a povaha sporu. Z toho vyplývá, že předkládající soud dostatečně vymezil skutkový a právní kontext své žádosti o výklad unijního práva a že poskytl Soudnímu dvoru veškeré informace nezbytné k tomu, aby mohl na tuto žádost užitečně odpovědět (rozsudek ze dne 23. března 2006, Enirisorse, C-237/04, EU:C:2006:197, bod 19).

34 Za těchto okolností nelze tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce považovat za nepřípustnou v celém rozsahu.

Předběžná pozorování

35 AHTOP a Komise ve svých připomínkách uvádějí, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení musí být posuzována nejen s ohledem na směrnici 2000/31, ale také na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. L 255, s. 1; Zvl. vyd. 05/04, s. 23). 22) a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, o změně směrnic 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a o zrušení směrnice 97/5/ES (Úř. věst. L 319, s. 1).

36 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci postupu stanoveného v článku 267 SFEU, který stanoví spolupráci mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu odpověď, která mu bude užitečná a umožní mu rozhodnout v projednávané věci. V této souvislosti může Soudní dvůr ze všech informací poskytnutých vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění usnesení o předběžné otázce, vyčíst právní předpisy a zásady unijního práva, které vyžadují výklad s ohledem na předmět sporu ve věci v původním řízení, aby mohl přeformulovat otázky, které mu byly položeny, a vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují k rozhodnutí o žalobách, o nichž rozhodují, i když tato ustanovení nejsou v těchto otázkách výslovně uvedena (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 16. července 2015, Abcur, C-544/13 a C-545/13, EU:C:2015:731, bod 17):C:2015:481, body 33 a 34 a citovaná judikatura).

37 Je však pouze na vnitrostátním soudu, aby určil předmět otázek, které chce předložit Soudnímu dvoru. Pokud tedy ze samotné žádosti nevyplývá potřeba přeformulovat tyto otázky, nemůže Soudní dvůr na žádost jedné ze zúčastněných stran uvedených v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie přezkoumat otázky, které mu nebyly předloženy vnitrostátním soudem. Pokud by vnitrostátní soud vzhledem k vývoji v průběhu řízení považoval za nezbytné získat další výklad unijního práva, bylo by na něm, aby se znovu obrátil na Soudní dvůr (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2015, Berlington Hungary a další, C-98/14, EU:C:2015:386, bod 48 a citovaná judikatura).

38 V projednávaném případě a při absenci jakékoli zmínky o směrnicích 2005/36 a 2007/64 v položených otázkách nebo dokonce jakýchkoli jiných vysvětlení v usnesení o předběžné otázce, které by vyžadovaly, aby Soudní dvůr posoudil výklad těchto směrnic za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu, není důvod, aby Soudní dvůr zkoumal argumenty týkající se těchto směrnic, což by ve skutečnosti vedlo k tomu, že by Soudní dvůr změnil podstatu otázek, které mu byly položeny.

První otázka

39 Svou první otázkou se předkládající soud v podstatě ptá, zda musí být čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 vykládán v tom smyslu, že zprostředkovatelská služba, jejímž účelem je prostřednictvím elektronické platformy za úplatu spojit potenciální hosty s profesionálními nebo neprofesionálními hostiteli nabízejícími krátkodobé ubytovací služby, a zároveň poskytuje určitý počet dalších služeb, jako je formát pro stanovení obsahu jejich nabídky, fotografická služba, pojištění občanské odpovědnosti a záruka za škody, nástroj pro odhad ceny pronájmu nebo platební služby za tyto ubytovací služby, musí být kvalifikována jako "služba informační společnosti" podle směrnice 2000/31.

40 Úvodem je třeba nejprve konstatovat - a to žádný z účastníků řízení ani další dotčené osoby zúčastněné na tomto řízení nezpochybňují - že zprostředkovatelská činnost dotčená ve věci v původním řízení spadá pod pojem "služba" ve smyslu článku 56 SFEU a směrnice 2006/123.

41 Zadruhé je nicméně třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2006/123 se tato směrnice nepoužije, pokud jsou její ustanovení v rozporu s ustanovením jiného unijního aktu, který upravuje zvláštní aspekty přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v určitých službách nebo pro určitá povolání.

42 Pro určení, zda taková služba, jako je služba dotčená ve věci v původním řízení, spadá pod směrnici 2006/123, jak tvrdí AHTOP a francouzská vláda, nebo naopak pod směrnici 2000/31, jak tvrdí Airbnb Ireland, česká a lucemburská vláda a Komise, je tedy třeba určit, zda taková služba musí být kvalifikována jako "služba informační společnosti" ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31.

43 V tomto ohledu a s ohledem na období, na které se vztahují skutečnosti uvedené ve stížnosti podané společností AHTOP a trestní řízení s vedlejší občanskoprávní žalobou probíhající před předkládajícím soudem, byla definice pojmu "služba informační společnosti" podle čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 postupně uvedena v čl. 1 prvním pododstavci bodu 2 směrnice 98/34 a poté od 7. října 2015 v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535. Tato definice však nebyla změněna v okamžiku, kdy dne 7. října 2015 vstoupila v platnost směrnice (EU) 2015/1535, z tohoto důvodu bude v tomto rozsudku odkazováno pouze na tuto směrnici.

44 Podle čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice (EU) 2015/1535 zahrnuje pojem "služba informační společnosti" "jakoukoli službu, která je obvykle poskytována za úplatu, na dálku, elektronickými prostředky a na individuální žádost příjemce služeb".

45 V projednávaném případě předkládající soud uvádí, jak vyplývá z bodu 18 výše, že služba dotčená ve věci v původním řízení má prostřednictvím elektronické platformy za cíl spojit za úplatu potenciální hosty s profesionálními nebo neprofesionálními hostiteli nabízejícími krátkodobé ubytovací služby, aby jim umožnila rezervaci ubytování.

46 Z toho především vyplývá, že tato služba je poskytována za úplatu, i když odměna, kterou Airbnb Payments UK obdrží, je vybírána pouze od hosta, a nikoli také od hostitele.

47 Dále, pokud jsou hostitel a host propojeni prostřednictvím elektronické platformy, aniž by byl současně přítomen poskytovatel zprostředkovatelské služby na jedné straně nebo hostitel či host na straně druhé, představuje tato služba službu, která je poskytována elektronicky a na dálku. V žádném okamžiku procesu uzavírání smluv mezi Airbnb Ireland nebo Airbnb Payments UK na jedné straně a hostitelem nebo hostem na straně druhé totiž nedochází ke kontaktu mezi stranami jinak než prostřednictvím elektronické platformy Airbnb Ireland.

48 Konečně, daná služba je poskytována na individuální žádost příjemců služby, neboť zahrnuje jak umístění reklamy online hostitelem, tak individuální žádost hosta, který má o tuto reklamu zájem.

49 Taková služba tedy splňuje čtyři kumulativní podmínky stanovené v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice (EU) 2015/1535, a proto v zásadě představuje "službu informační společnosti" ve smyslu směrnice 2000/31.

50 Jak však tvrdí účastnice řízení a další zúčastněné osoby zúčastněné na projednávaném řízení, Soudní dvůr rozhodl, že ačkoli zprostředkovatelská služba, která splňuje všechny uvedené podmínky, představuje v zásadě službu odlišnou od následné služby, k níž se vztahuje, a musí být tudíž kvalifikována jako "služba informační společnosti", nemůže tomu tak být, pokud se ukáže, že tato zprostředkovatelská služba tvoří nedílnou součást celkové služby, jejíž hlavní složkou je služba spadající pod jinou právní kvalifikaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi, C-434/15, EU:C:2017:715):C:2017:981, bod 40).

51 V projednávaném případě společnost AHTOP v podstatě tvrdí, že služba poskytovaná společností Airbnb Ireland tvoří nedílnou součást celkové služby, jejíž hlavní součástí je poskytování ubytovací služby. Za tímto účelem tvrdí, že Airbnb Ireland prostřednictvím své stejnojmenné elektronické platformy nejen propojuje dvě strany, ale nabízí i další služby, které jsou charakteristické pro zprostředkovatelskou činnost v oblasti realitních transakcí.

52 Ačkoli je však pravda, že účelem zprostředkovatelské služby poskytované společností Airbnb Ireland je umožnit pronájem ubytování - a je nesporné, že tato služba spadá pod směrnici 2006/123 - povaha vazeb mezi těmito službami neodůvodňuje odchylku od kvalifikace této zprostředkovatelské služby jako "služby informační společnosti", a tedy použití směrnice 2000/31 na ni.

53 Takovou zprostředkovatelskou službu nelze oddělit od samotné transakce s nemovitostí, neboť jejím účelem je nejen poskytnout okamžitou ubytovací službu, ale také na základě strukturovaného seznamu ubytovacích míst dostupných na stejnojmenné elektronické platformě a odpovídajících kritériím zvoleným osobami hledajícími krátkodobé ubytování poskytnout nástroj pro usnadnění uzavírání smluv týkajících se budoucích interakcí. Právě vytvoření takového seznamu ve prospěch jak hostitelů, kteří nabízejí ubytování k pronájmu, tak osob, které hledají tento typ ubytování, představuje základní rys elektronické platformy spravované společností Airbnb Ireland.

54 V tomto ohledu představuje sestavování nabídek v harmonizovaném formátu spolu s nástroji pro vyhledávání, vyhledávání a porovnávání těchto nabídek vzhledem ke svému významu službu, kterou nelze považovat za pouhou doplňkovou službu k celkové službě spadající pod jinou právní kvalifikaci, a to poskytování ubytovací služby.

55 Navíc služba, jakou poskytuje Airbnb Ireland, není pro poskytování ubytovacích služeb nijak nepostradatelná, a to jak z pohledu hostů, tak z pohledu hostitelů, kteří ji využívají, neboť oba mají k dispozici řadu jiných, někdy i dlouhodobě fungujících kanálů, jako jsou realitní kanceláře, inzeráty, ať už v papírové nebo elektronické podobě, nebo dokonce internetové stránky s nabídkou pronájmu nemovitostí. V tomto ohledu pouhá skutečnost, že Airbnb Ireland přímo konkuruje těmto jiným kanálům tím, že svým uživatelům, jak hostitelům, tak hostům, poskytuje inovativní službu založenou na zvláštnostech obchodní činnosti v informační společnosti, neumožňuje vyvodit závěr, že je nezbytná pro poskytování ubytovací služby.

56 Konečně z předkládacího usnesení ani z údajů obsažených ve spisu nevyplývá, že by Airbnb Ireland stanovovala nebo omezovala výši nájemného účtovaného hostiteli využívajícími tuto platformu. Nanejvýš jim poskytuje volitelný nástroj pro odhad ceny nájmu s ohledem na průměrné tržní hodnoty převzaté z této platformy, přičemž odpovědnost za stanovení výše nájemného ponechává pouze na hostiteli.

57 Z toho vyplývá, že zprostředkovatelskou službu, jakou poskytuje Airbnb Ireland, nelze považovat za nedílnou součást celkové služby, jejíž hlavní součástí je poskytování ubytování.

58 Žádná z ostatních služeb uvedených v bodě 19 výše, ať už společně nebo samostatně, tento závěr nezpochybňuje. Naopak, tyto služby mají pomocnou povahu vzhledem k tomu, že pro hostitele nepředstavují cíl sám o sobě, ale spíše prostředek, jak využít zprostředkovatelské služby poskytované společností Airbnb Ireland nebo jak nabídnout ubytovací služby za co nejlepších podmínek (obdobně viz rozsudky ze dne 21. února 2008, Part Service, C-425/06, EU:C:2008:58):C:2008:108, bod 52; ze dne 10. listopadu 2016, Baštová, C-432/15, EU:C:2016:855, bod 71, a ze dne 4. září 2019, KPC Herning, C-71/18, EU:C:2019:660, bod 38).

59 Především je tomu tak, pokud jde o skutečnost, že Airbnb Ireland kromě své činnosti spočívající ve spojování hostitelů a hostů prostřednictvím stejnojmenné elektronické platformy poskytuje hostitelům formát pro stanovení obsahu jejich nabídky, volitelnou službu fotografování pronajímané nemovitosti a systém hodnocení hostitelů a hostů, který je k dispozici budoucím hostitelům a hostům.

60 Tyto nástroje jsou součástí modelu spolupráce, který je vlastní zprostředkovatelským platformám a který umožňuje zájemcům o ubytování jednak plně informovaný výběr z nabídek ubytování nabízených hostiteli na platformě, jednak hostitelům plnou informovanost o spolehlivosti hostů, s nimiž mohou spolupracovat.

61 Dále je tomu tak s ohledem na skutečnost, že společnost Airbnb Payments UK, která je součástí skupiny Airbnb, je odpovědná za výběr nájemného od hostů a jeho následné předání hostitelům v souladu s podmínkami uvedenými v bodě 19 výše.

62 Takové platební podmínky, které jsou společné velkému počtu elektronických platforem, jsou nástrojem pro zajištění transakcí mezi hostiteli a hosty a jejich samotná přítomnost nemůže změnit povahu zprostředkovatelské služby, zejména pokud tyto platební podmínky nejsou přímo či nepřímo doprovázeny kontrolou cen za poskytování ubytování, jak bylo uvedeno v bodě 56 výše.

63 Konečně ani skutečnost, že Airbnb Ireland nabízí hostitelům záruku za škodu a volitelně i pojištění občanskoprávní odpovědnosti, nemůže změnit právní kvalifikaci zprostředkovatelské služby poskytované touto platformou.

64 Ani ve svém souhrnu nepovinné či jiné služby poskytované společností Airbnb Ireland a uvedené v bodech 59 až 63 výše nezpochybňují samostatnou povahu zprostředkovatelské služby poskytované touto společností, a tudíž její kvalifikaci jako "služby informační společnosti", neboť podstatně nemění specifické vlastnosti této služby. V tomto ohledu je rovněž paradoxní, že takové doplňkové služby s přidanou hodnotou poskytované elektronickou platformou jejím zákazníkům, zejména za účelem odlišení se od jejích konkurentů, mohou při absenci dalších prvků vést ke změně povahy, a tedy i právní kvalifikace činnosti této platformy, jak uvedl generální advokát v bodě 46 svého stanoviska.

65 Kromě toho, na rozdíl od toho, co tvrdí AHTOP a francouzská vláda, nelze pravidla fungování zprostředkovatelské služby, jako je služba poskytovaná společností Airbnb, ztotožňovat s pravidly zprostředkovatelské služby, na jejichž základě byly vydány rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi (C-434/15, EU:C:2017:981, bod 39), a ze dne 10. dubna 2018, Uber France (C-320/16, EU:C:2018:221, bod 21).

66 Kromě toho, že tyto rozsudky byly vydány ve specifickém kontextu městské osobní dopravy, na kterou se vztahuje čl. 58 odst. 1 SFEU, a že služby poskytované společností Airbnb Ireland nejsou srovnatelné se službami, o které se jednalo ve věcech, z nichž vzešly rozsudky uvedené v předchozím bodě, vedlejší služby uvedené v bodech 59 až 63 výše neposkytují důkazy o stejné úrovni kontroly, jakou Soudní dvůr shledal v těchto rozsudcích.

67 Soudní dvůr tedy v těchto rozsudcích konstatoval, že společnost Uber vykonávala rozhodující vliv na podmínky, za nichž byly přepravní služby poskytovány neprofesionálními řidiči využívajícími aplikaci, kterou jim tato společnost poskytla (rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi, C-434/15, EU:C:2017:981, bod 39, a ze dne 10. dubna 2018, Uber France, C-320/16, EU:C:2018:221, bod 21).

68 Skutečnosti uvedené předkládajícím soudem a připomenuté v bodě 19 výše neprokazují, že Airbnb Ireland má takový rozhodující vliv na podmínky poskytování ubytovacích služeb, kterých se týká její zprostředkovatelská služba, zejména proto, že Airbnb Ireland přímo ani nepřímo neurčuje účtovanou cenu pronájmu, jak bylo zjištěno v bodech 56 a 62 výše, a tím méně vybírá hostitele nebo ubytování nabízené k pronájmu na své platformě.

69 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31, který odkazuje na čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice (EU) 2015/1535, musí být vykládán v tom smyslu, že zprostředkovatelská služba, jejímž účelem je prostřednictvím elektronické platformy za úplatu spojit potenciální hosty s profesionálními nebo neprofesionálními hostiteli nabízejícími krátkodobé ubytovací služby a která zároveň poskytuje určitý počet doplňkových služeb k této zprostředkovatelské službě, musí být kvalifikována jako "služba informační společnosti" podle směrnice 2000/31.

Druhá otázka

Jurisdikce

70 Francouzská vláda tvrdí, že Soudní dvůr je zjevně nepříslušný k zodpovězení druhé otázky, neboť předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda činnost Airbnb Ireland spadá do věcné působnosti zákona Hoguet, a tedy aby vyložil francouzské právo.

71 Ze znění druhé otázky však vyplývá, že předkládající soud se tímto způsobem neptá Soudního dvora, zda se Hoguetův zákon vztahuje na činnost společnosti Airbnb Ireland, ale zda je tento zákon, který považuje za omezující svobodu poskytování služeb informační společnosti, vůči této společnosti vymahatelný.

72 Tato otázka, která úzce souvisí s pravomocí, kterou čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31 svěřuje členským státům, aby se odchýlily od zásady volného pohybu služeb informační společnosti, a s povinností těchto členských států oznámit Komisi a příslušnému členskému státu opatření, která mají nepříznivý dopad na tuto zásadu, jak je stanoveno v čl. 3 odst. 4 písm. b) této směrnice, je otázkou týkající se výkladu práva Unie.

73 Soudní dvůr je proto příslušný k zodpovězení této otázky.

Přípustnost

74 Podpůrně francouzská vláda tvrdí, že jelikož předkládající soud neprokázal, že činnosti Airbnb Ireland spadají do věcné působnosti zákona Hoguet, jeho druhá otázka neuvádí důvody, pro které si není jistý výkladem směrnice 2000/31, a neidentifikuje souvislost, kterou tento soud stanoví mezi touto směrnicí a zákonem Hoguet. Nesplňuje tedy požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, a je tudíž nepřípustná.

75 V tomto ohledu, jak bylo uvedeno v bodě 30 výše, z druhé otázky vyplývá, že podle předkládajícího soudu zprostředkovatelská služba poskytovaná Airbnb Ireland prostřednictvím stejnojmenné elektronické platformy spadá do věcné působnosti tohoto zákona.

76 Kromě toho předkládající soud tím, že odkazuje na omezující povahu tohoto zákona, pokud jde o takové služby, jako je zprostředkovatelská služba dotčená ve věci v původním řízení, a na zásadu volného pohybu služeb informační společnosti uznanou v článcích 1 a 3 směrnice 2000/31, a zároveň uvádí obtíže spojené s výkladem této směrnice, pokud jde o otázku, zda lze vůči Airbnb Ireland uplatnit takovou vnitrostátní právní úpravu, jako je Hoguet Law, splňuje minimální požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu.

77 Druhá otázka je proto přípustná.

Látka

78 Svou druhou otázkou se předkládající soud ptá Soudního dvora, zda je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení vykonatelná vůči Airbnb Ireland.

79 Tato otázka je vyvolána argumentem Airbnb Ireland týkajícím se neslučitelnosti ustanovení zákona Hoguet dotčených ve věci v původním řízení se směrnicí 2000/31, a zejména tím, že Francouzská republika nesplnila podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 této směrnice, které členským státům umožňují přijmout opatření omezující volné poskytování služeb informační společnosti.

80 Druhou otázku je tedy třeba vykládat v tom smyslu, že čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že jednotlivec může v trestním řízení s vedlejší občanskoprávní žalobou brojit proti tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření členského státu omezující volný pohyb služeb informační společnosti, které tento jednotlivec poskytuje z jiného členského státu, pokud tato opatření nesplňují všechny podmínky stanovené tímto ustanovením.

81 Úvodem je třeba poznamenat, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, jak uvádí předkládající soud, omezuje svobodu poskytování služeb informační společnosti.

82 Zaprvé, požadavky zákona Hoguet, které zmiňuje předkládající soud, především povinnost mít profesní licenci, se týkají přístupu k činnosti spojujících hostitelů, kteří mají ubytovací zařízení, a osob, které hledají tento druh ubytování ve smyslu čl. 2 písm. h) bodu i) směrnice 2000/31, a nespadají do žádné z vyloučených kategorií uvedených v čl. 2 písm. h) bodu ii) této směrnice. Za druhé se vztahují mimo jiné na poskytovatele služeb usazené v jiných členských státech než ve Francouzské republice, čímž ztěžují poskytování jejich služeb ve Francii.

83 Podle čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 mohou členské státy ve vztahu k určité službě informační společnosti spadající do koordinované oblasti přijmout opatření, která se odchylují od zásady volného pohybu služeb informační společnosti, za splnění dvou kumulativních podmínek.

84 Zaprvé, podle čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31 musí být dotyčné omezující opatření nezbytné v zájmu veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti nebo ochrany spotřebitelů; musí být přijato proti službě informační společnosti, která skutečně ohrožuje tyto cíle nebo představuje vážné a závažné riziko pro tyto cíle, a konečně musí být těmto cílům přiměřené.

85 Zadruhé, podle čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážky této směrnice musí dotčený členský stát před přijetím dotčených opatření, aniž je dotčeno soudní řízení, včetně předběžného řízení a úkonů prováděných v rámci trestního vyšetřování, oznámit Komisi a členskému státu, na jehož území je dotčený poskytovatel služeb usazen, svůj záměr přijmout dotčená omezující opatření.

86 Pokud jde o druhou podmínku, francouzská vláda uznává, že zákon Hoguet nebyl důvodem k oznámení ze strany Francouzské republiky ani Komisi, ani členskému státu usazení Airbnb Ireland, tedy Irsku.

87 Na úvod je třeba konstatovat, že skutečnost, že tento zákon předcházel vstupu směrnice 2000/31 v platnost, nemohla mít za následek osvobození Francouzské republiky od její oznamovací povinnosti. Jak uvedl generální advokát v bodě 118 svého stanoviska, unijní zákonodárce nestanovil výjimku, která by členským státům umožňovala zachovat opatření, která předcházela této směrnici a která by mohla omezit volné poskytování služeb informační společnosti, aniž by byly splněny podmínky stanovené pro tento účel touto směrnicí.

88 Je proto třeba určit, zda nesplnění povinnosti členského státu předem oznámit opatření omezující volné poskytování služeb informační společnosti pocházející z jiného členského státu, stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážce směrnice 2000/31, má za následek nevymahatelnost dotčené právní úpravy vůči jednotlivcům, stejně jako má tento následek nesplnění povinnosti členského státu předem oznámit technická pravidla stanovená v čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535 (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C-194/94, EU:C:1996:172, bod 54).

89 V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že čl. 3 odst. 4 písm. b) druhá odrážka směrnice 2000/31 ukládá členským státům zvláštní povinnost oznámit Komisi a členskému státu, na jehož území je dotčený poskytovatel služeb usazen, svůj záměr přijmout opatření omezující volné poskytování služeb informační společnosti.

90 Z hlediska svého obsahu je tedy povinnost stanovená v tomto ustanovení dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná, aby jí byl přiznán přímý účinek, a proto se jí mohou jednotlivci dovolávat před vnitrostátními soudy (obdobně viz rozsudek ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C-194/94, EU:C:1996:172, bod 44).

91 Zadruhé je nesporné, že jak vyplývá z čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31 ve spojení s 8. bodem odůvodnění této směrnice, cílem této směrnice je zajistit volné poskytování služeb informační společnosti mezi členskými státy. Tento cíl je sledován prostřednictvím mechanismu kontroly opatření, která by jej mohla narušit a která umožňují jak Komisi, tak členskému státu, na jehož území je dotčený poskytovatel služeb usazen, zajistit, aby tato opatření byla nezbytná k prosazení naléhavých důvodů obecného zájmu.

92 Kromě toho, jak vyplývá z čl. 3 odst. 6 této směrnice, je Komise, která je pověřena neprodleným přezkoumáním slučitelnosti oznámených opatření s právem Unie, povinna, pokud dospěje k závěru, že navrhovaná opatření jsou neslučitelná s právem Unie, požádat dotčený členský stát, aby od přijetí těchto opatření upustil nebo aby dotčená opatření urychleně ukončil. V rámci tohoto řízení tak může Komise zabránit přijetí nebo alespoň zachování překážek obchodu, které jsou v rozporu se SFEU, zejména tím, že navrhne změny dotčených vnitrostátních opatření (obdobně viz rozsudek ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C-194/94, EU:C:1996:172, bod 41).

93 Je pravda, jak tvrdí zejména španělská vláda a jak vyplývá z čl. 3 odst. 6 směrnice 2000/31, že čl. 3 odst. 4 písm. b) druhá odrážka této směrnice na rozdíl od čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535 formálně neukládá členskému státu, který hodlá přijmout opatření omezující volné poskytování služeb informační společnosti, žádnou povinnost pozastavení. Jak však bylo zdůrazněno v bodě 89 výše, s výjimkou řádně odůvodněných naléhavých případů musí dotčený členský stát svůj záměr přijmout takové opatření předem oznámit Komisi a členskému státu, na jehož území je dotčený poskytovatel služeb usazen.

94 Vzhledem k otázkám uvedeným v bodech 89 až 92 výše nepředstavuje povinnost předchozího oznámení stanovená v čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážce směrnice 2000/31 pouhý požadavek na poskytnutí informací srovnatelný s požadavkem, o který se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. července 1989, Enichem Base a další (380/87, EU):C:1989:318, body 19 až 24), nýbrž o zásadní procesní požadavek, který odůvodňuje nevymahatelnost neoznámených opatření omezujících svobodu poskytování služeb informační společnosti vůči jednotlivcům (obdobně viz rozsudek ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C-194/94, EU:C:1996:172, body 49 a 50).

95 Zatřetí, rozšíření směrnice 2000/31 o řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International (C-194/94, EU:C:1996:172) ve vztahu ke směrnici 2015/1535, je o to více odůvodněno, jak správně zdůraznila Komise na jednání, že oznamovací povinnost podle čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážky směrnice 2000/31, stejně jako opatření dotčené ve věci, která byla důvodem pro vydání tohoto rozsudku, je v tomto případě v rozporu s čl. 3 odst. 4 písm. b), nemá za cíl zabránit členskému státu v přijetí opatření, která spadají do jeho vlastní oblasti působnosti a která by mohla ovlivnit volný pohyb služeb, nýbrž zabránit členskému státu, aby zásadně zasahoval do pravomoci členského státu, v němž je usazen poskytovatel dotčené služby informační společnosti.

96 Z výše uvedeného vyplývá, že nesplnění povinnosti členského státu oznámit opatření omezující volný pohyb služeb informační společnosti poskytovaných provozovatelem usazeným na území jiného členského státu, stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážce směrnice 2000/31, má za následek nevymahatelnost tohoto opatření vůči jednotlivcům (obdobně viz rozsudek ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C-194/94, EU:C:1996:172, bod 54).

97 V tomto ohledu je třeba rovněž připomenout, že stejně jako v případě technických pravidel, o nichž členský stát neinformoval v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice (EU) 2015/1535, se lze skutečnosti, že neoznámené opatření omezující volný pohyb služeb informační společnosti je nevymahatelné, dovolávat nejen v trestním řízení (obdobně viz rozsudek ze dne 4. února 2016, Ince, C-336/14, EU:C:2016:72, bod 84), ale také ve sporu mezi jednotlivci (viz obdobně rozsudek ze dne 27. října 2016, James Elliott Construction, C-613/14, EU:C:2016:821, bod 64 a citovaná judikatura).

98 Proto v takových řízeních, jako jsou řízení ve věci v původním řízení, v nichž se jednotlivec v rámci řízení před trestním soudem domáhá po jiném jednotlivci náhrady škody, která má původ ve stíhaném trestném činu, nesplnění povinnosti členského státu oznámit tento trestný čin podle čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážky směrnice 2000/31 způsobuje, že vnitrostátní ustanovení, které tento trestný čin stanoví, je vůči stíhanému jednotlivci nevymahatelné, a umožňuje této osobě dovolávat se tohoto nesplnění povinnosti nejen v trestním řízení vedeném proti tomuto jednotlivci, ale také v řízení o žalobě na náhradu škody podané jednotlivcem, který byl připojen jako občanskoprávní účastník.

99 Vzhledem k tomu, že Francouzská republika neoznámila zákon Hoguet, a vzhledem ke kumulativní povaze podmínek stanovených v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31, připomenutých v bodech 84 a 85 výše, je třeba mít za to, že tento zákon nelze v žádném případě použít na jednotlivce v situaci, v jaké se nachází Airbnb Ireland v původním řízení, bez ohledu na to, zda tento zákon splňuje ostatní podmínky stanovené v tomto ustanovení.

100 S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 4 písm. b) druhá odrážka směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že jednotlivec může v trestním řízení s vedlejší občanskoprávní žalobou brojit proti tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření členského státu omezující volný pohyb služeb informační společnosti, které tento jednotlivec poskytuje z jiného členského státu, pokud tato opatření nebyla oznámena v souladu s tímto ustanovením.

Náklady

101 Vzhledem k tomu, že toto řízení je pro účastníky řízení v původním řízení jedním z kroků v řízení před předkládajícím soudem, rozhodnutí o nákladech řízení přísluší tomuto soudu. Jiné náklady vzniklé v souvislosti s předložením připomínek Soudnímu dvoru než náklady těchto účastníků řízení nelze nahradit.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1. Článek 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu), který odkazuje na čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015, kterou se stanoví postup pro poskytování informací v oblasti technických předpisů a pravidel pro služby informační společnosti, musí být vykládán v tom smyslu, že zprostředkovatelská služba, jejímž cílem je prostřednictvím elektronické platformy za úplatu propojit potenciální hosty s profesionálními nebo neprofesionálními hostiteli nabízejícími krátkodobé ubytování a která zároveň poskytuje určitý počet doplňkových služeb k této zprostředkovatelské službě, musí být kvalifikována jako "služba informační společnosti" podle směrnice 2000/31.
2. Článek 3 odst. 4 písm. b) druhá odrážka směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že jednotlivec může v trestním řízení s vedlejší občanskoprávní žalobou brojit proti opatřením členského státu, která vůči němu omezují volný pohyb služeb informační společnosti, jež tento jednotlivec poskytuje z jiného členského státu, pokud tato opatření nebyla oznámena v souladu s tímto ustanovením.