Digitální platformy v EU: Vysvětlení právního statusu Airbnb

Klasifikace digitálních platforem se ve dvacátých letech stala základním právním problémem, zejména v odvětvích, kde se tradiční regulační rámce protínají s technologickými inovacemi. Jednou z nejdiskutovanějších otázek je, zda by platformy jako Airbnb měly být považovány pouze za "služby informační společnosti" podle směrnice 2015/1535 , nebo zda by se na ně měly vztahovat vnitrostátní předpisy upravující služby v oblasti nemovitostí a pohostinství, takže by se dalo říci, že se jedná o koncové poskytovatele služeb. Toto rozlišení ovlivňuje povinnosti uložené těmto platformám a rozsah, v jakém mohou vnitrostátní orgány regulovat jejich činnost.

Regulační rámec EU

Směrnice 2015/1535 definuje "službu informační společnosti" jako službu, která je:

1. Poskytováno za odměnu,
2. Na dálku,
3. Elektronickými prostředky,
4. Na individuální žádost příjemce.

Obecně platí, že členské státy EU nemohou na tyto služby uvalit svévolná omezení, včetně požadavku na předchozí povolení nebo licencování poskytovatelů, s výjimkou výjimečných případů po zvláštním postupu, který zahrnuje oznámení Evropské komisi.

Naopak služby, které nespadají do této klasifikace, jako je pronájem nemovitostí nebo pohostinské služby, mohou podléhat vnitrostátním předpisům, včetně licencí, daní a dodržování místních zákonů upravujících užívání nemovitostí. Tyto požadavky se v jednotlivých zemích EU liší.

Případ Airbnb: právní posouzení (C-390/18)

V prosinci 2019 se touto otázkou zabýval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v rozsudku, který se týká Airbnb Ireland UC v. AHTOP (Věc C-390/18). Případ vznikl na základě žaloby francouzského sdružení cestovního ruchu AHTOP, které tvrdilo, že Airbnb by mělo podléhat vnitrostátním předpisům platným pro realitní kanceláře.

Soudní dvůr EU rozhodl ve prospěch Airbnb a dospěl k závěru, že její primární službou je poskytování "služby informační společnosti", nikoliv služby v oblasti nemovitostí. Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru na základě několika klíčových faktorů:

1. Airbnb funguje jako prostředník mezi hostiteli a hosty prostřednictvím digitální platformy.
2. Nestanovuje ceny pronájmu ani nepředepisuje konkrétní podmínky nájemních smluv. Nepodílí se na složení konečného produktu. 
3. Nevlastní ani nespravuje nemovitosti uvedené na své platformě.
4. Neposkytuje přímo pohostinské služby, jako je úklid, údržba nebo recepce.
5. Nevyžaduje, aby hostitelé získali zvláštní oprávnění nebo kvalifikaci nad rámec dodržování místních zákonů.

Na základě těchto faktorů Soudní dvůr rozhodl, že primární službou Airbnb je zprostředkování, které se liší od samotného poskytování pronájmu ubytování a mělo by být klasifikováno jako služba informační společnosti. V důsledku toho se na Airbnb vztahuje ochrana podle směrnice 2000/31 (směrnice o elektronickém obchodu), která omezuje možnost členských států zavádět restriktivní regulace, aniž by dodržely oznamovací postupy EU.

Důsledky pro digitální platformy

Rozhodnutí Soudního dvora EU má významné důsledky pro digitální platformy působící v odvětví ubytování a služeb. Na rozdíl od Uberu, který byl klasifikován jako přepravní služba, která nebyla uznána jako ISS kvůli svému zapojení do tvorby cen a produktů a kontrole nad řidiči a cenami, Airbnb nevykonává podobnou kontrolu nad vlastníky nemovitostí a podmínkami pronájmu ani Airbnb nekontroluje ceny. Proto byla uznána spíše jako zprostředkovatel než jako poskytovatel realitních služeb.

Toto rozhodnutí však neplatí univerzálně pro všechny platformy. Klasifikace závisí na konkrétních kritériích, mezi něž patří:

1. Zda platforma vykonává kontrolu nad poskytovateli služeb (např. určuje ceny, diktuje podmínky nebo řídí provoz).
2. Zda platforma přímo poskytuje základní služby nad rámec dohazování (např. vlastní majetek, nabízí dopravu nebo spravuje pronajímané nemovitosti).
3. Zda mohou poskytovatelé služeb (např. hostitelé nebo řidiči) fungovat nezávisle mimo platformu.
4. zda se poskytovatel služeb nesnaží obejít platné právní předpisy (o udělování licencí, registraci atd.).

Soudní dvůr rozhodl jinak v jiných případech, například v případě společnosti Uber, kdy bylo shledáno, že společnost hraje zásadní roli při organizaci a poskytování dopravních služeb. Podobně v případě Aplikace Star Taxi SDEU zkoumal roli aplikace pro spolujízdu a určil, že se jedná o informační službu nebo poskytovatele dopravy.

Právní klasifikace digitálních platforem tedy do značné míry závisí na jejich provozním modelu a úrovni kontroly nad poskytovateli služeb. Případ Airbnb ukazuje, že platformy, které fungují především jako zprostředkovatelé, aniž by stanovovaly ceny nebo diktovaly klíčové podmínky služeb, lze podle práva EU kvalifikovat jako služby informační společnosti. Platformy, které vykonávají významnou kontrolu nad poskytováním služeb - jako například Uber - však mohou být klasifikovány jako poskytovatelé služeb, na které se vztahují přísnější vnitrostátní předpisy.